čtvrtek 14. července 2016

Některé věci jsou ukryty hluboko

Některé věci jsou ukryty hluboko.

Stočené, spící, leží ve vlhké, hnijící hlíně u kořenů světa, nevědomé, nedýchající, tiché a strašlivé.
Nemáme pro ně jména, nebo jsme je už dávno zapomněli. Jakoby pro nás už neexistovaly - a přece, když je noc chladná a na nebi září hvězdy, vzdálené a možná již dávno mrtvé, výsměšná světélka naší vlastní pomíjivosti, jako by se cosi vzadu v hlavě probudilo a slizkým chapadlem se dotklo těch částí mysli, o kterých rádi tvrdíme, že u nás již vlastně nemají místo. Dotyk je prosáklý páchnoucí věčností a prastarým děsem a nutí nás ustrašeně spěchat k nejbližšímu teplému světlu a přístřeší, daleko od nekonečné oblohy. Nejsou to dobré věci; rozhodně ne "dobré" dle jakékoliv lidské definice - avšak nejsou ani "zlé". Jsou cizí, ve všech aspektech toho slova.



“To je vážně ono? Vždyť tady jsou akorát stromy!”
Helena se ani neobtěžovala zakrýt otrávenost v hlase. Že ji ta povedená trojka magorů potáhne přes půl Evropy, aby nakonec viděla něco, co vypadá jak Boubín a ještě u toho mokla, protože co je to za nápad, jet do Anglie v červenci...sice tak nějak předpokládala, ale naplnění jejích obav ji skutečně nepotěšilo.
Miloš ji chlácholivě chytil kolem ramen. “No tak, Helčo. Když už ses k nám přidala, zkus to aspoň neotravovat ostatním. My za to nemůžeme, že tě ten blbec před prázdninami pustil k vodě a letěl do Chorvatska s jinou.“
Potlačila chuť se bratrovi vyškubnout a vlepit mu facku, prohloubila svůj už tak dost kyselý výraz a rty jen naznačila tiché Debile. Zasmál se, poklepal jí na spánek a otočil se k ostatním, tedy dalšímu hochu a dívce, kteří spíš sdíleli jeho nadšení než Helenino znechucení. Zrovna se dívali do mapy. Dívka cosi potichu říkala, kluk rezolutně přikyvoval a mával přitom telefonem.
„Tak co, trefili jsme to? Vlasto?“
Dívka zvedla hlavu a usmála se. „Jasně! A to prosím podle středověké mapy. GPS sedí a jak všichni vidíte, jsme kousek od lesa. Navrhuju rozbít tábor a pak se pustit do průzkumu.“
Během následujících dvou hodin stály na louce dva úhledně postavené stany, pečlivě ohraničené ohniště a druhý z mladíků, na kterého volali Ctirade, se předváděl, jak umí sekat polena. Na studenta filozofické fakulty zvládal tuto činnost opravdu mimořádně.

Helenu z toho rozbolela hlava a s hrůzou si uvědomila, že tu s nimi buď bude muset podle domluvy strávit celých čtrnáct dní, nebo se odsud nějak dostat do Londýna sama a zaplatit si novou letenku zpátky do Prahy. Proč musí její pitomý bratr studovat zrovna archeologii, nebo co to vlastně dělá, táhlo jí hlavou, zatímco zhnuseně zkoumala trávu, na kterou se nesmírně opatrně usadila. Změnu prostředí potřebovala jako sůl, ale tahle se jí rychle a jistě přestávala líbit.
Trojice nadějných studentů se mezitím vyzbrojila lopatkami, krumpáči a štětci a vyrazila na obhlídku okolí s důrazným doporučením, ať Helena zůstane hlídat tábor a nechodí nikam sama. Žádný strach, co bych tu asi dělala, já hrabání se v hlíně jako koníčka rozhodně nemám, odfrkla si v duchu.

Když skupinka zmizela za nejbližší otočkou, rozhodla se Anglie zřejmě ukázat přívětivější tvář, pomalu přestalo krápat a vysvitlo slunce. Vida, třeba to tady nebude úplně k ničemu. Vytáhla nafukovací lehátko, převlékla se do bikin a jala se chytat bronz. Z polospánku, ze kterého se vytrhovala jen chvílemi a navíc zřejmě z nezvyku ze zvuků přírody a kterážto vytržení používala k obrácení slunci vystavené plochy, ji plně probraly až hlasy navrátilců. Ke svému překvapení zjistila, že se vlastně už stmívá.

„Já ti říkal, že si tu nakonec něco najdeš. Pokud počasí vydrží, vrátíš se opálená skoro jako od moře,“ halasil Miloš a cenil na ni svoje koňské zuby. „Ale něco jsi nám teda uvařit mohla,“ dodal lehce vyčítavým tónem. „Jako bych snad uměla vařit,“ odsekla uraženě. Trojice umouněnců (co proboha dělali, že vypadají, jak kdyby lezli bažinou?!) se rozchechtala na celé kolo a Ctirad za všeobecného veselí začal vynášet z auta zásoby konzerv. Při pohledu na do kotlíku pleskavě dopadající kusy podivné hmoty, na obalu nazývané Trenčianský párok s fazulou, se Heleně mírně zvedl žaludek. To bude fakt dovolená za všechny peníze. Aby odpoutala pozornost svých očí i uší od přípravy krmě, ze zdvořilosti se zeptala, jestli našli něco zajímavého. K jejímu smutku zřejmě ano, neb začali mluvit jeden přes druhého o zdejším bohatém nalezišti a ukazovat jí kusy nějakého dřeva.
„To jsou tedy poměrně obvyklé nálezy. Ale chceme prozkoumat les důkladněji a dál, tohle jsou všechno věci z okrajů,“ Vlasta mávla rukou neurčitě směrem ke středu lesa.
„A co jako čekáte, že tu objevíte? Vždyť to ani nevypadá, že by tu něco stálo,“ ohrnula Helena pohrdavě rty.
Odpovědí jí byl jen smích. Jen se mi pošklebujte, já se už rozhodit nenechám. Večer tedy nadále probíhal jen v šeptaném trojhovoru a jednom vzdorném mlčení. Všichni však brzy usnuli, únava z cesty byla docela znát.

Následující dny se nesly v podobném duchu: Miloš, Ctirad a Vlasta ráno vstali, najedli se vyrazili do lesa hledat cokoliv zajímavého, Helena se opalovala, běhala s tabletem po okolí v marné snaze chytit signál, nebo si četla. V duchu si libovala nad nápadem vzít čtečku, neboť nepochybovala, že její čtenářský vkus by byl ostatními minimálně okomentován a poslední, na co měla náladu, bylo poslouchat 'co je to za hovadinu' – i když, kromě Miloše nestála nikomu moc za pozornost. Všichni byli věčně zahrabaní v mapách, v lese, hlíně nebo debatách na téma les, mapy a hlína. Popravdě, docela se jí tu začínalo líbit, přesně tohle možná potřebovala.

Osmého dne ji ze stránek generické young adult novely o krásném inkubovi vyrušil táhlý jek nesoucí se z lesa. Ztuhla a překvapeně si uvědomila, že se už setmělo a že se její bratr s přáteli podivně opozdil. Jek se opakoval a nabíral na intezitě. Nedokázala poznat, jestli křičí muž nebo žena, ale znělo to, jako by majitele hlasu něco rvalo na kusy. Ovládla chuť začít křičet taky, popadla baterku a nůž a poplašeně zalezla do auta. Jekot ještě chvíli pokračoval, pak náhle přestal a kolem se rozhostilo slyšitelné, tíživé ticho.
Třesoucími se prsty zmáčkla mobil. Fungoval, ale signál tady prostě neměl. Zírala na hodiny a pomalu odpočívátala minuty. Srdce jí bušilo k zbláznění. Po dlouhé půlhodině zaslechla znovu hlas, tentokrát známý a artikulovaný. „Helenó!“ To volal Miloš. Vylezla z auta a hleděla směrem k lesu, od kterého se k ní blížilo několik postav blikajících baterkami.
Chtěla jim vyběhnout naproti, ale něco velmi rozhodného vzadu v hlavě ji důrazně varovalo před sebemenším přiblížením se k lesu. Zůstala stát v kruhu světla ohně a čekala, až přijdou blíž.

Po chvíli potácivě dorazili. Zajíkla se, když viděla, jak jsou zřízení. Zkrvavení a špinaví, vláčeli v rukou Vlastu, která vypadala suverénně nejhůř. Posetá modřinami, podrápaná po tváři i celém těle, oblečení rozervané, po nohou i rukou jí stékala krev, jako kdyby se po ní projel kombajn.
„Co...co se vám stalo, co se jí stalo?!“, přeskočil jí hlas. Chtěla ještě dodat, že to chce určitě nemocnici a ne jen medičku ve třetím ročníku, ale nevypravila ze sebe víc.

„Rozdělili jsme se, už ráno, sešli jsme se v poledne, všichni byli ještě v pořádku. Konečně jsme se dostali do asi nejstarších částí lesa...měli jsme se sejít před dvěma hodinami na okraji a ona tam nebyla...šli jsme ji hledat, přibližným směrem, kam od nás odcházela, ačkoliv tam mohla jít kamkoliv, ten prales je sakra velkej...“, rozrušením se mu třásl hlas, „pak jsme slyšeli ten křik. Nevěděl jsme, jestli je to ona nebo ne, ale rozběhli jsme se tím směrem...bylo to přímo do středu, cesta tam byla strašná, několikrát jsme spadli a pomlátili se o kameny a ležící mrtvý stromy, rozumíš, tam není cesta, tam není nic, jenom stromy, těžkej vzduch, hlína a kamení...pak jsme ji našli, panebože...“ na chvíli se odmlčel a snažil se ovládnout. „Ležela na takový mýtině, strašně se svíjela a řvala. Ruce a nohy měla tak zamotaný do kořenů a šlahounů, až to vypadalo, že ji ten les drží a nad ní se válelo cosi…já nevím, jako mlha? Vlnilo se to kolem ní a když jsme se blížili, tak jsem cejtil, že mě to vnímá. Ne vidí, ale nějak vnímá a že je to něco nepopsatelně cizího a zlýho a nemoh se na to vlastně podívat, míhalo se mi to jen jakoby na okrajích spektra...a měl jsem dojem, že když bych to viděl přímo před sebou, tak na místě umřu...pak to bylo najednou pryč, akorát tam ležela ona a už byla tichá, jenom vzlykala a něco blekotala, nerozuměli jsme jí ani slovo, jasnej šok...ježiši, já se tady vykecávám, už jsme mohli bejt dávno někde v civilizaci, Ctirade, nahoď auto!“

K všeobecnému nepřekvapení auto nefungovalo.
Do prdele, to je jak v nějakým debilním horroru!“ Mělo to zřejmě znít drsně, ale když to Ctirad pronášel rozklepaným hlasem, nějak to tak neznělo.

Helena se mezitím zvládla vzpamatovat natolik, aby našla lékárničku. Teď s ní rozpačitě stála a dívala se na dívku, kterou mezitím složili do trávy. Studium medicíny jí kupodivu s její nechutí ke krvi moc nepomáhalo. Vědomí vlastní momentální důležitosti ji ovšem drželo natolik, aby zvládla klukům přikázat, ať přinesou nějaké lůžko a svítí, zatímco ji ona bude dávat do pořádku.
Bez sebemenších řečí mladíci vykonali požadované. Její seběvědomí vzrostlo.
Sklonila se nad Vlastou a nejdřív jí omyla obličej. Tomu vpodstatě nic nebylo, kromě pár modřin a škrábanců a oteklého rtu, jako od rány pěstí. V týle měla bouli, nejspíš někde upadla na kámen, snad nebude mít otřes mozku...pomalu se přesunula k hrudníku, přičemž ještě zaregistrovala na krku rýhu jako od provazu. Trnitého provazu. Tytéž stopy pak našla na rukou a prsou. Pomalu se uklidňovala, začínalo to vypadat, že kromě rány do hlavy jsou všechna zranění vesměs povrchová, byť ošklivá. Zejména prsa měla rozedraná opravdu šeredně, jako kdyby jí přes ně opakovaně něco přejíždělo drápy. Přešla k taktéž poškrábanému břichu a ztuhla. Od pasu dolů byla Vlasta praticky nahá a podle stop v klíně to jasně vypadalo, že s ní poměrně nedávno někdo prudce souložil, nejspíš přes její zuřivý odpor. Zvedla oči, ve kterých se odrážela směs zhusení a děsu a podívala se na bratra. „Jo...to jsme si...všimli. Muselo jí to udělat něco v tom lese…s tím jsme ji tam už našli. Nečum na mě tak, vypadáme snad, že jsme si s ní užili a pak ji zvalchovali, nebo co?“
„Takže ty mi tady tvrdíš, že ji tam znásilnila snad ta mlha? Nebo strom? Jako v tom starým filmu, se kterým jsi mě jako malou strašil? Vypadám, že jsem snad úplně blbá?!“
Nevypadáš, seš. Chodící důkaz, že na medinu vezmou všechno, co dejchá a zvládne se to naučit telefonní seznam nazpaměť. Nemel a dej ji nějak dokupy, ať ji můžeme v nejhorším zítra někam aspoň odnést, když to zkurvený auto bude dál stávkovat.“
Vrhla se na něj a začala do něj bušit. Vlepil jí facku, což ji rozzuřilo a začala se prát s tím větší zuřivostí. Ctirad se je zoufale snažil odtrhnout, když najednou zaslechli Vlastu, což bylo účinnější než kýbl ledové vody.

Jasným, avšak trochu ochraptělým hlasem si prozpěvovala zčásti něco v jazyce, kterému nikdo z nich nerozuměl (pokud to byl jazyk a ne náhodná směs skřeků), zčásti recitovala jakési říkanky v rodné řeči.
Nesmíš chodit do lesa když dýchá a spí. Spící kameny, spící stromy, spící příšery, spící mlha, až vzbudíš, tak uvidíš. Když zasadíš stromeček, vyroste ti chlapeček. Nemá kůži, nemá, nemá, spousta zubů, oči, oči, ruce, ruce, krev...“ začala se pološíleně hihňat.

Co to kurva blábolí?“ vykoktal Miloš. Helena byla uvnitř mrtvá hrůzou, ale neodolala nahrávce na smeč: Jestli ji v tom lese fakt ojel strom, tak jí z toho asi hráblo.“
Nadechl se k odpovědi, ale zarazil se. Uvědomil si, že už nějakou dobu není to děsivé ticho, ale že slyší z lesa podivný soubor zvuků. Některé byly pleskavé a slizké, jiné vrzavé a tuhé. Další tupě a valivě dopadaly na hlínu. A blížily se.

Ctirad se pokoušel zběsile startovat auto, ale to na rozdíl od lesního sboru mlčelo. Sevřel v rukou volant. „Vypadni ven! Rychle, pomoz mi s ní, půjdeme pryč.“
Kam pryč? Nejbližší vesnice je dva dny cesty autem.“
Chór zesílil.
Vlasta najednou vstala, poněkud potácivě a pustila se do jakési podivné a křečovité nápodoby tance. Helena ji chtěla zase položit, ale ucouvla, když jí oči sjely na její břicho. Bylo velké a hýbalo se.
Mozek jí chvíli zpracovával viděné a dospěl k rozhodnutí to už nedělat. Helena s řevem vyběhla do tmy, co nejdál od zvuků, co nejdál od stromů, co nejdál od kamenů, pryč...
Muži na sebe chvíli vytřeštěně zírali a pak vyrazili za ní.

Tančící ženě se po rozbité tváři rozhostil mír. Přišli všichni, aby ji podpořili v její těžké hodince. Cítila je všude kolem sebe, jak se kolem ní shlukli, jejich doteky, vůni, vědomí. Ty blázny chytí a přivedou na správné místo, aby bylo utišeno to, co spí pod spícími ležícími, spícími stojícími, spícími plynoucími. Ona svou oběť dá teď, aby se pak vsákla do životodárné hlíny a byla s těmi, kdož hlídají.


Pozn. aut.: povídka se umístila na 2. místě v soutěži Rokle šeré smrti 2015