čtvrtek 13. června 2013

Démoni a děvčátka

Přiběhla k němu. Pozorně se jí zahleděl do podivně rozšířených očí a pak mu zrak sjel k lemu jejích šatů. Byl vyhrnutý a částečně odhaloval její zadeček, jehož bělost podezřele narušovaly červené čáry.

"Kdo ti to udělal?"
"Démon."
"Démon?"
"Démon ze skryté zahrady", ukázala rukou k plotu, za kterým bujela tmavozelená vegetace.
"Tam žije démon?"
"Ano, prosím."
"A jak vypadá?"
"Jeho pravou podobu prý nikdy nemůžu vidět. Je tak strašlivá, že bych na místě umřela hrůzou - a kdyby náhodou ne, roztrhaly by mě jeho drápy a zuby. Tak si vždycky vezme lidské tělo a tvář, aby mi neublížil."
"Zajímavé. A co je tedy tohle?" ukázal opět na škrábance.
"Nehoda. Za chvíli to zmizí a nikdo o ničem nebude vědět, říkal."
Zasmál se. "Ty se nějak vyznáš."
"Já ani ne, to on."
Přimhouřil oči a po kočičím způsobu se usmál. "Jistě. Vždycky je to 'on', kdo za všechno může. Jen nemít odpovědnost, nevinně obcházet kolem, vrhat kradmé pohledy a potajmu se nenápadně dotýkat. A to vůbec nemluvím o šatech. Proč nosíš tohle, co?" zlehka zatáhl za rukáv jejích šatů. Byly to hezké šaty, bílé a růžové, s mašlemi a krajkou.
"Je s nimi něco špatně? Nesluší mi?" vyděšeně vykulila oči.
"Právě naopak. V tom to je."
"A to je špatně?"
"Ale vůbec ne! Jen se pak nesmíš divit démonům."
"Však já se jim nedivím," pronesla s úlevou, "vůbec se jim nedivím. Tedy jemu. A jeho ruce mám ráda, i když má ostré nehty. On umí i hladit, víš?"
Jeho úsměv připomínal kočku Šklíbu v tom nejlepším rozpoložení.
"To moc rád slyším, že si s démonem tak dobře rozumíte. Je to užitečné a předchází to nepříjemnostem. "
Uchopil ji za špičky prstů a druhou rukou ji zamyšleně pohladil po rozcuchaných vlasech.
"Nechceš mi toho démona ukázat?"
Překvapeně se na něj podívala. "Ale to přece nemusím, přece ty sám" - položil jí jemně, ale důrazně prst na drobná ústa a opět si hluboko v útrobách až bolestivě uvědomil. jak je to stvoření stojící před ním maličké a křehké. Zdvihl jí něžně bradu a promyšleně vtiskl lehký polibek na hebké rty. Roztřásla se. Odtáhl hlavu, povzbudivě na ni mrknul a pevně jí stiskl dlaň.
"Pojď! Přece nechceš nechat démona čekat!"
Zajíkavě se nadechla, malá ručka zmizela v té jeho, která se z její perspektivy zdála obrovská a pevným krokem vykročila směrem k zahradě. Nechal se vést.
Při průchodu rezavou brankou se na malý moment zarazila, ale pak srdnatě vešla do zeleného přítmí jako první.

Démon se zjevil záhy a byl něžnější než kdy dřív. Byla to něha zvláštní a divoká; avšak takové již jsou jejich zvyky a bylo by pošetilé - zvláště od malých holčiček, které si s nimi chtějí hrát - se proto na ně zlobit.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.