Přiběhla k němu.
Pozorně se jí zahleděl do podivně rozšířených očí a pak mu zrak sjel k lemu
jejích šatů. Byl vyhrnutý a částečně odhaloval její zadeček, jehož bělost
podezřele narušovaly červené čáry.
"Kdo ti to
udělal?"
"Démon."
"Démon?"
"Démon ze skryté
zahrady", ukázala rukou k plotu, za kterým bujela tmavozelená vegetace.
"Tam žije
démon?"
"Ano,
prosím."
"A jak
vypadá?"
"Jeho pravou
podobu prý nikdy nemůžu vidět. Je tak strašlivá, že bych na místě umřela hrůzou
- a kdyby náhodou ne, roztrhaly by mě jeho drápy a zuby. Tak si vždycky vezme
lidské tělo a tvář, aby mi neublížil."
"Zajímavé. A co
je tedy tohle?" ukázal opět na škrábance.
"Nehoda. Za
chvíli to zmizí a nikdo o ničem nebude vědět, říkal."
Zasmál se. "Ty se
nějak vyznáš."
"Já ani ne, to
on."
Přimhouřil oči a po
kočičím způsobu se usmál. "Jistě. Vždycky je to 'on', kdo za všechno může.
Jen nemít odpovědnost, nevinně obcházet kolem, vrhat kradmé pohledy a potajmu
se nenápadně dotýkat. A to vůbec nemluvím o šatech. Proč nosíš tohle, co?"
zlehka zatáhl za rukáv jejích šatů. Byly to hezké šaty, bílé a růžové, s
mašlemi a krajkou.
"Je s nimi něco
špatně? Nesluší mi?" vyděšeně vykulila oči.
"Právě naopak. V
tom to je."
"A to je
špatně?"
"Ale vůbec ne!
Jen se pak nesmíš divit démonům."
"Však já se jim
nedivím," pronesla s úlevou, "vůbec se jim nedivím. Tedy jemu. A jeho
ruce mám ráda, i když má ostré nehty. On umí i hladit, víš?"
Jeho úsměv připomínal
kočku Šklíbu v tom nejlepším rozpoložení.
"To moc rád
slyším, že si s démonem tak dobře rozumíte. Je to užitečné a předchází to
nepříjemnostem. "
Uchopil ji za špičky
prstů a druhou rukou ji zamyšleně pohladil po rozcuchaných vlasech.
"Nechceš mi toho
démona ukázat?"
Překvapeně se na něj
podívala. "Ale to přece nemusím, přece ty sám" - položil jí jemně,
ale důrazně prst na drobná ústa a opět si hluboko v útrobách až bolestivě
uvědomil. jak je to stvoření stojící před ním maličké a křehké. Zdvihl jí něžně
bradu a promyšleně vtiskl lehký polibek na hebké rty. Roztřásla se. Odtáhl
hlavu, povzbudivě na ni mrknul a pevně jí stiskl dlaň.
"Pojď! Přece
nechceš nechat démona čekat!"
Zajíkavě se nadechla,
malá ručka zmizela v té jeho, která se z její perspektivy zdála obrovská a
pevným krokem vykročila směrem k zahradě. Nechal se vést.
Při průchodu rezavou
brankou se na malý moment zarazila, ale pak srdnatě vešla do zeleného přítmí
jako první.
Démon se zjevil
záhy a byl něžnější než kdy dřív. Byla to něha zvláštní a divoká; avšak takové
již jsou jejich zvyky a bylo by pošetilé - zvláště od malých holčiček, které si s nimi chtějí hrát - se proto na ně zlobit.