Démoni a děvčátka

Přiběhla k němu. Pozorně se jí zahleděl do podivně rozšířených očí a pak mu zrak sjel k lemu jejích šatů. Byl vyhrnutý a částečně odhaloval její zadeček, jehož bělost podezřele narušovaly červené čáry.

"Kdo ti to udělal?"
"Démon."
"Démon?"
"Démon ze skryté zahrady", ukázala rukou k plotu, za kterým bujela tmavozelená vegetace.
"Tam žije démon?"
"Ano, prosím."
"A jak vypadá?"
"Jeho pravou podobu prý nikdy nemůžu vidět. Je tak strašlivá, že bych na místě umřela hrůzou - a kdyby náhodou ne, roztrhaly by mě jeho drápy a zuby. Tak si vždycky vezme lidské tělo a tvář, aby mi neublížil."
"Zajímavé. A co je tedy tohle?" ukázal opět na škrábance.
"Nehoda. Za chvíli to zmizí a nikdo o ničem nebude vědět, říkal."
Zasmál se. "Ty se nějak vyznáš."
"Já ani ne, to on."
Přimhouřil oči a po kočičím způsobu se usmál. "Jistě. Vždycky je to 'on', kdo za všechno může. Jen nemít odpovědnost, nevinně obcházet kolem, vrhat kradmé pohledy a potajmu se nenápadně dotýkat. A to vůbec nemluvím o šatech. Proč nosíš tohle, co?" zlehka zatáhl za rukáv jejích šatů. Byly to hezké šaty, bílé a růžové, s mašlemi a krajkou.
"Je s nimi něco špatně? Nesluší mi?" vyděšeně vykulila oči.
"Právě naopak. V tom to je."
"A to je špatně?"
"Ale vůbec ne! Jen se pak nesmíš divit démonům."
"Však já se jim nedivím," pronesla s úlevou, "vůbec se jim nedivím. Tedy jemu. A jeho ruce mám ráda, i když má ostré nehty. On umí i hladit, víš?"
Jeho úsměv připomínal kočku Šklíbu v tom nejlepším rozpoložení.
"To moc rád slyším, že si s démonem tak dobře rozumíte. Je to užitečné a předchází to nepříjemnostem. "
Uchopil ji za špičky prstů a druhou rukou ji zamyšleně pohladil po rozcuchaných vlasech.
"Nechceš mi toho démona ukázat?"
Překvapeně se na něj podívala. "Ale to přece nemusím, přece ty sám" - položil jí jemně, ale důrazně prst na drobná ústa a opět si hluboko v útrobách až bolestivě uvědomil. jak je to stvoření stojící před ním maličké a křehké. Zdvihl jí něžně bradu a promyšleně vtiskl lehký polibek na hebké rty. Roztřásla se. Odtáhl hlavu, povzbudivě na ni mrknul a pevně jí stiskl dlaň.
"Pojď! Přece nechceš nechat démona čekat!"
Zajíkavě se nadechla, malá ručka zmizela v té jeho, která se z její perspektivy zdála obrovská a pevným krokem vykročila směrem k zahradě. Nechal se vést.
Při průchodu rezavou brankou se na malý moment zarazila, ale pak srdnatě vešla do zeleného přítmí jako první.

Démon se zjevil záhy a byl něžnější než kdy dřív. Byla to něha zvláštní a divoká; avšak takové již jsou jejich zvyky a bylo by pošetilé - zvláště od malých holčiček, které si s nimi chtějí hrát - se proto na ně zlobit.

Teplé pozadí Georika B. aneb životní začátky mé buzny [historie postavy do RPG kampaně]

Georik byl oficiálně sirotek.

Neoficiálně jeho rodiče nejspíše usoudili,že by jim vychrtlé, nepříliš zdravě vypadající nemluvně, bylo ze všeho nejvíc na obtíž a odložili jej v souladu s nejlepší křesťanskou tradicí u vrat nejbližšího kostela. Tam neduživého chlapce sebral kostelník a odeslal jej spolu s dalšími nedochůdčaty a valníkem zeleniny do mětstkého sirotčince, kde Georik strávil prvních pět bolestných let života.

S ostatními dětmi si příliš nerozuměl a vzhledem ke své fysické nevýhodě se mu několikrát podařilo z konfliktu vyjít sice s čistým štítem, ale též s rozbitou hubou - pokud se mu vůbec podařilo vyjít, což rozhodně nebývalo pravidlem. Naivka by mohl tvrdit, že tak malé děti se přece nebijí na život a na smrt, ovšem to ještě nikdy neviděl, jaké doslova gladiátorské zápasy konají batolata v ústavních zařízeních.

Ale to poněkud odbočujeme.

Když se Georik zdárně dožil pěti let, zaujala jeho líbezná dětská tvářička představeného jistého kláštera, který zrovna vykonával v sirotčinci něco jako zdvořilostní návštěvu, slovo dalo slovo a po kodrcavé cestě mohl hoch konečně popatřit na svůj nový domov - poměrně velký klášter, navíc hned těsně vedle jednoho z velkých měst.

A tak po neplodných letech škorpení, ukrývání se ve sklepě a znuděného zírání do zdi započal náš hrdina studia, aby se stal mužem víry. Upřímně řečeno, víra mu byla ukradená, ale dostatek jídla, vlastní (a navíc čistá!) postel a každodenní mytí jej uvrhly do takové extase, že by nejeden ze starších mnichů ochotně přísahal, že ten kluk je určitě rozený náboženský fanatik. Georik navíc ještě ke všemu oplýval poměrně bystrou myslí a tak mohlo konečně započít něco, co by se odvážil nazývat relativně příjemnými dny. Velice brzy se naučil číst i psát a začal trávit většinu času v klášterní knihovně, která skýtala zvídavým očím mnohá rozptýlení. Když odfiltroval oficiální nudné (ne že by to někdy řekl nahlas) svazky plné uspávajících řečí o bohu, nacházela se sice v těžko přístupných, ale ne nemožných místech literatura mnohem zajímavějšího typu, ať už se jednalo o historii, filosofii, magii nebo prasárny. Pochopitelně, dost věcem nemohl vzhledem k věku, značně jednostrannému vzdělání a omezenému rozhledu rozumět, nicméně zejména díky prasáckým svazkům mu nejspíše jako prvnímu došlo, proč je starší bratři a ctihodný opat tak zálibně sledují při koupeli, proč zde není nouze o pohlazení a proč se občas někdo vrátí z doučování s něčím bílým na tváři.

Samozřejmě netrvalo dlouho a své poznatky si brzy mohl porovnat s praxí, abbé si jej mezi padesátkou umouněnců nevyhlédl jen tak pro nic za nic.

I nastal onen den, tedy spíše večer, den zasvěcení.

Opat si chlapce odvedl do cely, kde ho nejprve důkladně umyl (ano, všude) a pak mu přikázal zavřít oči, otevřít ústa a v duchu si odříkávat Otčenáš. Georik otevřel ústa, oči pouze přivřel a začal přemýšlet nad tím, co bude dál. Dle moudrých knih mohlo nastat pouze jediné a vyčtené zkušenosti měly zase jednou pravdu - velebníček svlékl kutnu, do růžových dětských úst strčil své nateklé pohlaví a jal se rytmicky pohybovat, hekat a volnou rukou osahávat křehké hubené tělo. Georik z vývoje situace zrovna nadšen nebyl, nicméně si během narážení žaludu do hrdla celkem slušně spočítal, že vzhledem k počtu chovanců naň řada pravděpodobně nebude vycházet každý večer a i kdyby ano, pořád to bude lepší, než sirotčinec a rozhodl se vytrvat, nekousat a nezvracet. První i druhé se mu jakž-takž dařilo a ovládnutí třetího sice stálo pár slziček, nicméně zdálo se, že zrovna ony zdárně urychlily celý proces.

Během chvilky mu do krčku mu vklouzlo cosi teplého, co instinktivně spolkl, načež ho opat se slovy, jaký je hodný a učenlivý chlapec, pohladil po hlavě, dal mu oplatku, přikázal chlapci se obléknout a vystrčil ho ze dveří.

Georik cucal oplatku, loudal se chodbou do společné ložnice a suma sumárum mu přišlo, že jestli má takto platit za poměrně pohodlný život, není to vůbec špatný obchod. A jednou možná i on svlékne mladšího bratra a něco mu někam strčí. S touto perspektivou se stočil na posteli a poklidně usnul.

Roky míjely, objem vědomostí narůstal jen o něco málo méně, než objem spolykaného spermatu a Georik rostl v mimořádně pohledného mladíčka. Bylo mu celých jedenáct let, když ho jemu již dobře známý opat zasvětil i do jiných způsobů, jak se zbavit té bílé lepkavé hmoty. Naštěstí nepatřil k mužům, které příroda obdařila údem zvícím beranidla, tedy Georik prožil své zasvěcení bez bolestivé zkušenosti lacerace. Slziček bylo nemálo, ale odměnu tentokráte tvořil celý stříbrňák! To už za bolavý zadek stojí, říkal si Georik, když se povaloval v teplé vaně s léčivým oleji, do které ho naložil dobromyslný opat. 
Chlapec si tak začal, k mírné nelibosti svých soudruhů ve společné ložnici, vyšlapávat cestu prvního opatova miláčka. Nejdřív mu náhlá odtažitost spolumníšků přišla líto, ale pak rozumně usoudil, že to jsou stejně jen v kutnách navlečení balíci a jemu nesahají ani po členky hubených nohou a plně se soustředil na své studijní i soukromé aktivity. 

A byly to blažené roky. Jak si Georik všiml, většině hochů začaly být s příchodem puberty doteky, natož snahy o hlubší kontakt, velice nepříjemné až odporné. U sebe zpozoroval pravý opak, což jej mírně vykolejilo. Na druhou stranu, v jeho situaci byla minoritní sexuální orientace daleko více positivem, než čímkoliv jiným. Opat byl z jeho vývoje takřka nadšen a jako dárek ke čtrnáctým narozeninám mu jeho doposud nazrzlé vlasy obarvil namodro. Georik se mohl zbláznit nadšením. Druhý dárek byl prosaičtější, avšak oboustranně uspokojující - poprvé si vyzkoušel, jaké to je být nahoře. Zalíbilo se mu to velice velmi. 

Zdálo se, že štěstí a snad i nějaké kariéře nestojí nic v cestě, když tu postihla Georika jedna z mnoha životních ran a jeho přítel, rádce a ochránce opat byl z blíže neurčených důvodů z kláštera odvolán a na jeho místo dosazen člověk mnohem méně něžných způsobů. Nastal prudký sestup po příčkách klášterní hiearchie; jako bývalý oblíbenec ex-představeného v klatbě se rázem stal terčem četných ústrků, posměšků a k jeho zděšení hlavně hračkou ve zvrhlých rukou nového abbého. A že to nebyly ruce nikterak laskavé, ba naopak se v nich až příliš často vyskytoval bič, či jiné, ještě důmyslnější nástroje k působení bolesti. 
Georika uvrhl vývoj situace do stavu takřka permanentní deprese. Že je převor odpudivý by ještě zkousl (a nezkousl), občasné zmermomocnění nasucho by s pomocí mastí taktéž přežil, avšak vystavování sadistickému terroru rozhodně snášet odmítal - ne že by se na jeho názor ten starý zvrácenec někdy zeptal. 

Z do té doby klidného a místy i veselého mladíka se stala jakási plačtivá zombie, která jedinou útěchu nacházela ve sklepě u sudů s mešním vínem či lihovinami a zejména v zahradě, kde jednou při oblíbené hře Zašiju se přede všemi a hlavně před tím prasákem zúročil dlouholetou četbu všeho, co nemělo ani tu nejmenší souvislost s náboženstvím. Zde totiž, v odlehlém koutě a nikým léta nepovšimuty, rostly jisté, velmi speciální houby. Georik se při jejich prvním spatřeném málem dal do tance, ovšem ovládl se a raději jich pár sesbíral a okamžitě zkonsumoval. Nemýlil se, tohle byl jeho lístek do ráje, nebo minimálně lístek z pekla. Od tohoto památného momentu snášel svůj trpký úděl o něco lépe a nikdy nikam nevycházel bez sáčku se svými jednonohými přítelkyněmi. 

Po čase se okamžiky jeho plné střízlivosti daly spočítat na ruce nešikovného dřevorubce a Georik po většinu bdělé doby víc povlával, než chodil nebo seděl. Jeho další proměna pochopitelně neušla okolí, ovšem i při své takřka permanentní zfetovanosti dokázal být příčetný a úskočný tak, aby na jeho výlety nikdo nepřišel a klášterem se brzy rozšířila pověst, že to nemá zkrátka v hlavě úplně v pořádku. Ne že by Georik někdy dal na mínění okolí, ale v jednom z jasnějších momentů si palčivě uvědomil, že by s takovou mohl taky skončit v jednom z hrozivých domů šílenství, na lodi bláznů nebo na hranici. A ten obscénní sadista, který se tu vydává za probošta, by si jeho výslech jistě užil po všech stránkách. 

Od toho okamžiku začal pečlivě plánovat svůj útěk. Nasušil si vydatnou zásobu hub, v klášterní jídelně stopil misku a v jeden večer, kdy se představení odebrali na sídlo místního šlechtice ku slavnosti, půlka jeho spolumnichů proháněla ženské v nevěstinci a druhá půle vypíjela sudy ve sklepě, se ukryl na vůz mezi koše s ovocem z klášterní zahrady, aby tam prožil nepohodlnou noc a ráno byl odvezen neznámo kam, rozhodně však co nejdál.

Ještě několikrát si vyzkoušel roli černého pasažéra, když konečně uznal za vhodné z jedné bryčky polehoučku vystoupit a dát se na tvrdou a osamělou dráhu žebravého mnicha. 
Po výstupu chvíli zadumaně hleděl střídavě na rozbahněnou cestu a na své nohy, na nichž se skvěly kristusky. Jako doplněk image působily báječně; jako obuv už výrazně hůř. Všechno lepší nežli bič! dodal si v duchu odvahy a vykročil pravou nohou do bláta.

Hra - Můj bůh je lepší než tvůj bůh!

„Můj bůh je lepší než tvůj bůh!“

Výše uvedené tvrzení můžete 100% prokázat pouze v této hře!

Co to je?

Veselá argumentačně-terroristická (a převelmi DIY) hra pro dva a více hráčů.

Co k tomu potřebuji?

Hráči si rozeberou různé „bohy“ - je celkem jedno, jestli to bude Cthulhu, Loki, Buddha, nekrofilie, komunismus, Velké špagetové monstrum, Eris...fantasii v určování obhajované mocnosti se meze nekladou.

Poté jim vybudují svatyně, města (či klidně celé státy) – je celkem jedno, jestli jen napíší názvy jednotlivých míst a popíšou je slovy, nakreslí si herní plán nebo si dokonce nějaké město postaví – vše záleží na hráčích a na tom, kolik energie a času se jim chce do hraní vkládat, ale domnívám se, že minimálně s nakreslenými plány a pár doplňky je hra zábavnější – přece jen, pokud je do tvorby vlastního světa vloženo více vlastní energie, také na něm bude člověku více záležet a do hry se lépe ponoří.

Další důležitá věc jsou karty – opět, vytváří si je hráči sami a je jedno, jestli to budou obyčejné kousky papíru s nápisy, nebo se zvolí nějaké propracovanější výtvarné řešení. Na karty se napíšou (a případně i nakreslí) nejrůznější akce, dle libovůle toho kterého hráče. Tedy se zde může nacházet od Možnost spáchat terroristický útok při kterém zahyne (hoď kostkou a výsledné číslo násob stem) lidí, Z nebe padá mana, Bůh je mrtvý! po Apokalypsa!, Narození nového Mesiáše, Z nebe prší měna, Krupobití (hoď mincí pro tvé město/město protihráče) atd.

Počet karet není nijak omezen a je dobré mít od každé karty alespoň dva kusy.

Taktéž je třeba mít kostku a minci – ať už pro případ nerozhodných situací či pro větší zakomponování prvku náhody.

Jak se to hraje, má to nějaká pravidla?

Pár se jich najde.

Hráči si tedy vyberou boha, vytvoří (či jen popíší) svá města a vyberou který z nich hru zahájí. První hráč začéná popisovat výhody a dobré stránky svého boha, vychválí ho až do nebes (pekel) a nakonec prohlásí, že je jistě lepší než bůh druhého hráče. Načež druhý hráč udělá přesně totéž (další případně také a pak se jede dokola) a oba (všichni) pokračují, dokud jeden z hráčů neuzná argumenty protistrany a nepřestoupí na její víru.

Protože debaty jsou sice zábavné, ale je třeba i nějaké akce, tahají hráči v každém kole též jednu kartu a dle toho, co je na ní napsáno, se zařídí. S užitím karty se dá i počkat, není nutné všechnu manu, munici ani jaderné hlavice vystřílet hned.

Použitá karta se vrací dospod balíčku.

Jak vyhrát?

Mít kvalitní argumenty – a zároveň umět uznat kvalitu argumentů protistrany. Také je možné soupeře vyhladit (přijde na to, co si na ty karty napíšete), ale to není ani tak vítězství, jako spíš převálcování – a zde je přece jen hlavní debata, mana, bomby a letadla narážející do věžáků jsou jen drobným zpestřením.