čtvrtek 26. července 2012

Herní recense - Jade Empire Special Edition (2007)

zdroj: wikipedia.org


Pro mytologie oblastí Dálného východu mám celoživotně slabost – svět, ve kterém se prohánějí devítiocasí liščí démoni, duch může dostat do hlavy větví, upíři skáčou sounož a nákazu šíří zabodnutím hnilobně zelených nehtů si snad nelze neoblíbit. Je mi tedy záhadou, proč jsem si na Jade Empire vzpomněla až pět let po vydání, ale nešť, lepší pozdě než nikdy.


Hru má na svědomí Bioware, dříve uznávaná RPG modla (skvělá série Baldur's Gate a výtečné dva díly Knights of the Old Republic), v současnosti jsou komentáře k jejich produktům spíše rozpačité – jak Mass Effectu, tak Dragon Age se již nedostává tak jednoznačně kladného přijetí jako starším sourozencům. Neposoudím, zda jsou rozpaky oprávněně, neb tyto tituly jsem doposud nehrála, jen mohu podotknout, že již první díl Neverwinter Nights (včetně datadisků) není žádný zázrak.


Ale zpět k Nefritovému císařství.

Už při instalaci mne poněkud rozladil fakt, že snad většina z oněch 8 GB místa na disku, které hra schramstne, dle výpisu instalovaných částí pravděpodobně padá na nerůznější videa (hra samotná nezůstala mému rozladění nic dlužna a množstvím cutscén, animací. či videí mi mírně lezla na nervy). Též mne dojala její neschopnost správně detekovat versi DirectX a po umístění „aktualisace“ z disku se vůbec odmítla spustit. Stránky Waffen MS však projednou vše vyřešily a třetí přepsání Directů úplně stejnými Directy naštěstí vedly ke konečnému nikolivěk řešení, nýbrž úspěchu a bylo možno započít hru.


******** NÁSLEDUJÍCÍ TEXT OBSAHUJE SPOILERY ********


Jak bývá v čínských příbězích zvykem, na počátku se člověk nachází v malé vesnici ve škole bojových umění mistra Li a hned má možnost cítit se důležitě, neb je nejlepší student (a zanedlouho se také dozví, že dokonce třímá ve svých rukou osud celého světa). Dle zákonů pravděpodobnosti je posléze škola i s vesničkou vypálena, přátelé zabiti, mistr (který není tím, čím by se zdál být a ne, není ani sova) unesen a hrdina se vydává záchrannou a pomstychtivou misi v jednom.


Děj tedy nevyniká přílišnou originalitou, vzhledem k settingu mi konkrétně tohle nijak nevadilo. Horší je, že vzdor 3D nevyniká ani plastičností – ať už postav, úkolů či voleb. Vše je jaksi ploché a to platí zejména o společnících. Opět, nevadila by mi jejich zřejmá šablonovitost - princezna unikající z paláce v přestrojení, trpaslík, errm, pardon, jednoduchý bijec se sekerami, bývalý nástroj útlaku obtížený vinou, duchovní svět vidoucí kamarádka z dětství či zloděj-gentleman s mrtvou rodinou za zády i v srdci nejsou samy o sobě nic zas tak špatného, jenže to by jejich šablona nesměla být zoufale placatá a dialogy mělké. Jediný ze spolubojovníků, kdo mi přišel skutečně zajímavý, byla malá mrtvá holčička obsahující nejprve jednoho démona, posléze démony dva a nakonec zas jen jednoho...ano ano, jeden je „světlo“ a druhý „temnota“ – nepřekvapivé, ovšem milé.


Úkoly jsou na tom přece jen lépe – sice se často omezují na proslulé „jdi a přines“ či „jdi a vymlať“, nicméně občas se mezi nimi objeví výjimka. Asi nejvíce mě potěšil záskok v divadelní hře a argumentační souboj se Sirem Roderickem, také nutnost proniknout mezi inkvisitory díky různým možnostem vyřešení nebyla špatná.

Samotný Lotosový květ mne ovšem vzápětí dost zklamal a tím se dostávám k tomu, co mě na Jade Empire rozčilovalo asi nejvíce – přílišná přímočarost, nutící hráče jen k jednomu řešení toho kterého questu. Příklad za všechny je zrovna Lotosový květ – chtěla jsem nefritovému golemovi dát úlomek duše otroka a ne toho šílence z posledního patra kobek a postupovat při infiltraci poněkud...jemněji apromyšleněji. Smůla, mazej do třetího patra, zneschopni golema a pak koukej soubojovat, krytí prozrazeno, hra si zkrátka jede na jediné trase a nedovolí hráči uhnout ani o píď.

Podobně nepříjemně překvapily i cesty otevřené dlaně a sevřené pěsti. Osoba vládnoucí sevřenou pěstí je hrubiánský vrah, osoba s otevřenou dlaní zase dobromyslný strýček Všezařídilaniczatonechtěl. Nehledě na fakt, že k nějakým závažnějším volbám se člověk dostane až téměř před koncem hry – když pominu souboj démonů o tělo holčičky, tak k něčemu skutečně rozhodujícímu dojde až v klášteře při situacích Ruka smrti a spoutání společníků ano/ne a zabití/ovládnutí Vodní dračice ano/ne.

Na jednu stranu by to bylo logické – čím je děj závažnější a jde v něm o víc, tím spíš dochází i těžším dilematům, jenže u Jade Empire dilemata neeskalují od menších k větším, ona jen dlouho nejsou vůbec žádná.


V úplném závěru jsem byla naopak takřka nadšena jedním ze způsobů zakončení – ať už ten „dobrý“ nebo „zlý“ nejsou nijak zvlášť interesantní, ovšem ten třetí byl vyloženě rozkošný. Hero and The Glorious Strategist je skvělá odpověď na všechno – ostatně aby taky ne, když není třeba otázek. Úplně na mě v tu chvíli zafoukal svěží severokorejský vánek.


Další výtka patří lokacím – ne že by byly ošklivé, naopak, takové liščí nebe bylo ňuňu, ostatně celá grafika Jade Empire je oku lahodící, jen jich bylo zatraceně málo. Alespoň u hlavního města jsem naivně doufala, že bude alespoň budit zdání jakési rozhlehlosti (proč jsem si jen kdysi stěžovala na velikost města Baldur's Gate, co bych za ni nyní dala), když je to samotné srdce monumentální říše...opět smůla. K tomu se váže další věc – hra je strašlivě krátká. Což při její jednoduchosti a povrchnosti asi není úplně špatné, alespoň nemá šanci začít nudit nebo štvát, leč těch 10-15 hodin čistého času (splněny téměř všechny úkoly kromě těch, které jsem plnit nechtěla a prolezeno vše, co se prolézt dalo) mi přijde hodně málo.

Dobrá, hrát to na jinou obtížnost než nejnižší by mi asi délku natáhlo opakováním bojů, ovšem to není zrovna způsob natažení délky dohrání, který by se mi zamlouval.

A když už jsem u těch soubojů – bojové styly jsou rozmanité, na různé nepřátele se musí používat různé věci, takže člověk nestráví celou hru tím, že všechny jen kope a hlavně nejsou příliš těžké (na nejnižší obtížnost určitě ne), což je, upřímně řečeno, při jejich četnosti asi ta hlavní věc, která mě zajímá.


Navzdory všem výše zmiňovaným výtkám musím říci, že hra jistou pohádkovou atmosféru má, hraní Jade Empire mne velice bavilo a hodiny, které jsem s ním strávila, nepovažuji za ztracené a též, až na občasné divné ustřelení kamery a za celou dobu hraní asi dva pády, neoplývá technickými nesrovnalostmi (nebo se u mě minimálně neprojevily). Jen jsem asi od dílka, které se odehrává v mnou oblíbeném prostředí a jež má na svědomí firma, od níž jsem měla v rukou většinou samé kvalitní kousky, něco lepšího a pravděpodobně i hlubšího.


Odkazy:

Profil na Databázi her

Jade Empire Wiki

středa 11. července 2012

Filmová recense - Whisperer in Darkness (2011)

Howard Phillips Lovecraft bezesporu patří k váženým, uctívaným a respektovaným otcům moderního horroru. Dokonce i u nás, kde byl po léta spíše opomíjen, mu za loňský vyšlo několik sbírek, ba dokonce se přikročilo k důstojnému soubornému vydání jeho díla, k čemuž se dá říci jediné – bylo zatraceně načase.


Žel, o filmech vzniklých na motivy jeho povídek se už tak mnoho dobrého říci nedá, ať už měli různí tvůrci úmysly jakékoliv, výsledky jejich práce jsou až na výjimky přinejlepším rozpačité. Whisperer in Darkness, černobílý snímek z dílny H. P. Lovecraft Historical Society, věrných to strážců Lovecraftova odkazu, se však naštěstí řadí mezi ony nečetné výjimky (ostatně, jejich první počin Call of Cthulhu taktéž, ale o něm až jindy). Dlouho očekávané nečetné výjimky, první teaser spatřil světlo světa v roce 2007 a milce páně H. P. řádně namlsal. Na plnou versi si však museli řádně počkat, dílo bylo dokončeno až v roce 2011.


*** V NÁSLEDUJÍCÍM TEXTU SE MOHOU VYSKYTOVAT SPOILERY ***


Příběh nás zavádí do staroslavného města Arkhamu, konkrétně na Miskatonickou universitu, kde je profesor anglické literatury & folklorista Albert Wilmarth právě konfrontován s událostmi posledních doby – záplavy v nedalekém Vermontu, které kromě spousty vody a dřeva též přinesly údajně podivná mrtvá těla ještě podivnějších krabovitých bytostí. Wilmarth se však, přesto, že popisy oněch stvůr se objevují v desítkách jím zkoumaných pověstí, vzpírá uvěřit jejich skutečné existenci a považuje je jen za výplod fantasie primitivních vesničanů. V pevném přesvědčení jej plně nezviklá ani návštěva George Akeleyho, (s jehož otcem si o těchto kuriositách i legendách vydatně dopisuje), přivážející důkazní materiály. Avšak, semeno pochyb je přeci jen zaseto a tak posléze Wilmarth na poněkud zvláštní pozvání právě Henryho A. vyráží směr Akeleyovic farma, aby si rozšířil své poznatky o neobvyklém dění v hlubokých lesích a vysokých horách. A že uvidí věci...


Ačkoli v úvodu povídky Lovecraft ústy profesora Wilmartha praví: Mějte stále na paměti, že jsem nakonec nic doopravdy hrůzného neviděl.“ , autoři filmové podoby se (dle mého správně) rozhodli nejen toto poněkud pozměnit k obrazu svému. Dočkáme se tedy jak plíživého rozpadu kontur doposud racionálně fungujícího světa a matně tušených, raději nahlas nevyslovených záchvěvů kosmického děsu, kde Yog-Sothoth rouhavě bublá v nekonečnu, tak dokonce i akčnějších scén a vzdor nejspíš nízkému rozpočtu i velmi hezky provedených návštěvníků z vesmíru, kteří odhodili stud i masky a v závěru se předvedli v celé své kráse.

Ostatně, Whisperer in Darkness je natočen v tradici scifi/horror záležitostí z padesátých let a je tedy nemyslitelné, aby zde zůstali protivníci po celou dobu mimo záběr a nemávli alespoň párkrát na kameru klepetem či chapadlem.


Vzdor pravděpodobně nízkému rozpočtu je triková úroveň překvapivě vysoká. Někomu možná nebude vyhovovat, že se vesměs jedná o triky digitální a ne pouze o „poctivou animatroniku“, leč vzdor stylisaci filmu je nutné si uvědomit, že se přece jen nacházíme ve 21. století a vytvořit kvalitní kouzla na počítači je (Cthulhužel či Cthulhudík) rychlejší, levnější a s vyšší šancí na kvalitní provedení, než se o totéž snažit s hromadou gumy a líčidel.

Též herci, ač někteří z nich postrádají větší zkušenosti, jsou schopní a za celou dobu trvání se mi nestalo, že by mi výkon některého vadil. Působí občas mírně strnule, to bych ovšem nedávala za vinu herecké neschopnosti, nýbrž právě oné 'old school' stylisaci. K té patří i možná pro někoho obtížněji zkousnutelná zdlouhavost některých částí – za sebe říkám, že mi tento fakt nikterak nevadil, nepůsobí to rušivě, neubírá na atmosféře a navíc to tak nějak patří ke zvolenému typu snímku.


Jakkoli se to mému kousavému já téměř příčí, nemám Whisperer in Darkness takřka co vytknout.

Pro Lovecraftovy fanoušky povinnost, pro doposud chapadly nepolíbené se zde otevírá možnost setkání s něčím novým, které posléze může vykvést i v kosmickou (a řádně masožravou) květinu literární lásky na celý život a jeho šťastné naplnění mezi kultisty.

Iä! Shub Niggurath!


Odkazy:

Stránky filmu na cthulhulives.org

Profil na csfd

Povídka Whisperer in Darkness (v originálním znění)