pondělí 17. září 2012

Pekelný fastfood

Bylo 5:50 normovaného všepekelného času (NVČ). V malém parčíku před doposud zavřeným stánkem rychlého občerstvení stála démonka s otráveným výrazem a kouřila doutník. Přes obláčky kouře znechuceně sledovala stánek, oprýskanou železnou boudu na kolečkách, dovlečenou sem snad odněkud z povrchu Země a pochopitelně poněkud upravenou, aby zvládala náročné podnebí (nebo spíše podzemí?).

Dokouřila doutník, s dlouhým pozvdechem jej zašlápla pravým kopytem a jala se otevírat provoz. Rolety vylétly nahoru a odhalily žalostně malý zakouřený prostor, přecpaný různými přístroji na expresní přípravu pokrmů. Před stánek vyvlekla kovovou ceduli a začala tlustou černou křídou psát na jasně rudou tabuli nabídku. Pro dnešek byla následující:

JÍDLO:
Nekřtěňátko v housce 50,- !POZOR! Dnes speciální sleva na siamská dvojčata – pouze 90,- ! extra pálivý kečup je u obou typů poživatiny v ceně
Bulvy ve vlastním sklivci, připálené hranolky, ďábelský kečup 35,-
Smažené elfí uši se zeleninou v sojové omáčce, veleslizké nudle 65,-
Explosivní švábi v cukru a wasabi 20,-
Rakvička a věneček 45,-

PITÍ:
Horká láva s chilli 10,-
Horká káva s lávou a chilli 15,-
Znesvěcená voda 17,-
Výčepní lihovina 22,-

Zahleděla se na své dílo a v duchu se jí rozběhl proud zuřivých úvah.
To je naprosto úžasný. Další den strávený servírováním hnusných blivajzů neméně hnusným debilům. Kdyby alespoň vedle nestála ta stavba nového Parku mučení bez oddechu dr. Heitera a nelezli mi sem ti zatracení poddémoni, kteří tam tahají šutry. Ještě pár dní budu poslouchat jejich mečivé hlasy a stupidní narážky se sexuálním podtextem a nakrájím je mezi elfí uši, fakt, že jo.
Rozčileně kopla do na zemi se povalující dětské lebky a odkráčela zkontrolovat zásoby a připravit se na první zákazníky.

Přesně v 6:00 NVČ se rozhoukaly sirény, rozezněly zvonce, někde zdáli byl dokonce slyšet křik propékaného muezzina. Peklo volalo své zplozence do práce. Otevíraly se dveře fabrik, úřadů i škol a doposud prázdné ulice se zaplnily hordami spěchajících démonů, ďáblů i všech možných jiných zde žijících bytostí.

Démonka taktéž otevřela a už prvním zákazníkům servírovala potravu a hlavní pekelný životabudič, horkou lávu s chilli. Vztekle střílela pohledem po skupince démonů v oblecích, kteří se dohadovali, co si vyberou a zírali na ni s nemístnými úsměvy.
Naservírovala jim tucet nekřtěňátek i horkou lávu, opanovala touhu plivnout tomu nejsamolibějšímu při placení síru mezi oči a v duchu pokračovala ve své ranní litanii, jako ostatně každý den.
Kreténi! Napomádovaný hovada! A největší kretén je Lucifer. Vážně bych ráda věděla, co ho to před rokem posedlo, když se najednou vzbudil a udělal projev o novém a lepším přístupu k práci v Pekle a rozhodl se, že kromě úplných mamlasů si všichni ostatní své místo vylosují a stráví na něm pět let! A to ještě abych se další roky klepala, jestli z pěti nebude deset, sto, nebo věčnost, protože blb Lucifer si přečte dalšího pozemského pologramotného pseudofilosofa a rozhodne se organisovaně vylepšovat systém. Kdyby raději četl Maa! Ten se tu včera nad patým panákem zasnil a povídal: „Lid se může osvobodit pouze zdola, shora je možné jej jenom ujařmit.“ No jo, tohle by ovšem ohrožovalo posici našeho milého samovládce, takže pokud to čte, samozřejmě o tom decentně mlčí. Ach jo. Jako by to zde teď fungovalo líp než předtím...ani omylem.
Ke stánku se mezitím přihrnula další další hromada nelidí. Démonka nestačila vydávat potravu i nápoje a nestačila ani pořádně přemýšlet. V mysli jí jen neustále problikávalo slůvko KURVA! občas doplněné o spřátelené Do píči práce!

Konečně po dvou hodinách opadl příboj zákazníků, neb v 8:00 NVČ začínala svůj provoz drtivá většina továrem, firem i institucí. Ulice se vyprázdnily a démonka s dlouhým úlevným povzdechem vytáhla zezadu z boudy ohavnou skládací židli, nalila si kávu s lávou a dvojitou dávku chilli a po zralé úvaze doplnila směs o dva panáky lihoviny. Usadila se, zapálila další doutník a hlavou jí opět začaly běžet podrážděné úvahy.
Krucinál, muselo na mě vyjít zrovna tohle?! Asi tu existují i horší práce, ale moc je nedovedu představit. Den co den vstávat jak ten nejposlednější podďáblík v pět a do večera stát v hnusné, začouzené škatuli, prodávat žrádlo dementům a ještě se u toho snažit je nezavraždit. Jako vážně nedík, Lucifere. Do psí kundy, a to mám doktorát ze zlých věd, kandidaturu z věd útrpných a ještě jsem při stáži na Zemi vystudovala jadernou fysiku...a trčím v hladovém okně jak absolvent zvláštní školy.
Hrábla kopytem a narazila na další dětskou lebku. S rozmyslem nohu zvedla a kulovitý předmět se rázem rozletěl na hromady střepů. Většina rychloobčerstvoven prodávala nekřtěňátka vykostěná, ale jí se zamlouvaly právě ty kousky, které si tu mohla úlevně rozdupat. Nehledě na to, že se občas některý ze zákazníků kostí přidusil či rovnou udusil, což ji naplňovalo přinejmenším pocitem tiché radosti a zadostiučinění.

Opět se rozkvílely sirény. Koukla na hodiny ve tvaru kotle a tiše zaklela. Blížilo se poledne, což opět znamenalo příliv kokotů.
Zastrčila dovnitř židli, odhodila nedopalek doutníku a pomalu se duševně připravovala na demoversi apokalypsy.

Snad na vteřinu přesně s úderem dvanácté se ven opět vyhrnuly masy a jaly se lovit si oběd. Démonce nestačily obě ruce a teskně si vzpomněla na svou známou s chapadly místo vlasů, které při práci v restauraci občas nestačila ani ta chapadla.
Přání střídalo přání a kolem druhé hodiny už toho měla víc, než dost. Naštěstí přesně to byl moment, kdy pekelné venkovní prostory opět osiřely, neb se všichni vrátili k pilné pracovní činnosti (nebo minimálně k jejímu předstírání).
Naštěstí se tu výjimečně nepoflakovali ani dělníci ze stavby, dnes sem s nimi totiž přišel i předák a hlavně jeho manželka, neskutečná stvůra, která jí ze všeho nejvíc připomínala Jabu Hutta z pozemských scifi filmů. Jaba Hutt do sebe naházela jídla za celý závod, nevraživě si prohlédla esteticky hodnotnou obsluhu a hromovým hlasem zavelela k odchodu. Předák byl zřejmě zvyklý s ní nepolemisovat, neb se po zahřmění postavil do pozoru a hnal dělníky svinským krokem zpět.
Jaba Hutt se při pohledu na svého vycvičeného psíka zatvářila nadmíru spokojeně a dokonce se usmála, což jejího manžela nejspíš vyděsilo, neb začal rozkazy štěkat ještě frenetičtěji a nutil otupělé kopáče a zedníky takřka ke cvalu. Jaba Hutt se nepřestávala usmívat a pomalu se kolébala za nimi.
Majitelka stánku opět osiřela a dělalo jí to vskutku radost.

Znovu se usadila na židli, nalila si horkou lávu, vyčerpaně žvýkala rakvičku s věnečkem a mozkem jí pozvolna proudily jásavě barevné obrazy bombových schémat.

čtvrtek 6. září 2012

Rozhovor se šéfem sítě koncentračních táborů


U stolu seděli dva muži.

Jeden byl vysoký, až groteskně vyhublý, v perfektně padnoucím černém obleku i brýlích, na rukou se mu blyštěly kožené rukavice ve stejné barvě. Bílé vlasy měl uhlazeny z čela a vzadu spoutány mimořádně elegantní sponou do krátkého vrkoče, pod bradou se na košili, jež si bělostí nezadala s vlasy, vlnila krátká vázanka v jeho (zřejmě oblíbené) černé barvě. Distingovaně upíjel vodu z vysoké sklenice a s blahosklonným úsměvem hleděl na osobu na protější straně stolu. Popravdě, hleděl naň asi tak, jak se člověk běžně dívá na švába, kterého právě rozšlápl – jeho výraz by se dal nejlépe popsat jako kombinace mírného pobavení a středního odporu.
Jeho protějšek vypadal, že si je toho vědom. Potil se, ošíval a nervosně pomžikával. Na jistotě mu nedodával ani fakt, že byl na rozdíl od mondénního pána naproti oděn v obleku, jenž mu byl místy poněkud malý. Břicho se mu přelévalo přes utažený opasek příliš těsných kalhot a neustále si shrnoval rukávy naopak příliš velkého saka.
Kolem vrčely kamery a houpaly se mikrofony, technici pobíhali z jedné strany místnosti na druhou a neurotická asistentka šéfa vysílání na firemním WC právě podruhé pohlédla na svůj oběd.
Rozsvítila se světla.
Nervosní muž si odkašlal.

Pane Lagerfelde, právě začínáme.“

Blahosklonný jen pokýval hlavou a zářivě se usmál.

Mužík si opět odkašlal, otočil se do největší kamery a spustil.

Vážení diváci, vítám vás u mimořádného vysílání našeho pořadu Úspěšní, bohatí, krásní a nenávidění. Dnešním vzácným hostem je muž, který vám každého čtvrt roku servíruje komplexy v tom nejluxusnějším balení – šéf sítě koncentračních táborů, pan Lagerfeld.“

Kamera najela na Lagerfeldův samolibý obličej.
Moderátor pokračoval.

Pane Lagerfelde, můžete nám pro začátek říci něco o sobě? Vaše dětství, dospívání, proč jste si zvolil tak ohavné povolání, historii vašeho pseudonymu...?“

Lagerfeld opět upil vody a natočil se ke kameře tak, aby jej zabírala bezpečně z toho nejnarcističtějšího úhlu.

Mé dětství ani dospívání není ničím zajímavé pro nikoho jiného než pro mne a moje umělecká značka vznikla z čisté potřeby po úderném jméně v mém – jak vy říkáte ohavném – povolání. Mimochodem, již jen prostý fakt, že jste pro jeho přiblížení zvolil toto slovo báječně dokresluje váš naprosto mizerný smysl pro estetiku.“

Sjel pohledem na moderátorovy vypouklé abdominální partie, jízlivě se ušklíbl a pokračoval.

Ostatně, vaše povolání považuji za ještě mnohem nemorálnější než mé. Co vás vedlo k tomu stát se oddaným poskokem státní televise?“

Moderátor zalapal po dechu.

Nebavíme se teď o mně!“

Nebavíme, pravda, asi bychom se unudili k smrti. Na střední jste jako uhrovitý mladík vedl školní noviny čistě z důvodu, abyste měl kde uveřejňovat výtrysky své pubertální nesoudnosti a když jste se rozhodoval, co dělat dál, bylo studium žurnalistiky jasnou volbou. Momentálně vlastníte dům za městem, kterému čouhá hypotéka z komína, dvě rozjívené děti, obtloustlou unavenou manželku, která se po studiu psychologie a dvou těhotenstvích zhlédla v esoterických naukách, po večerech s podobně postiženými přítelkyněmi hledá vnitřní bohyni a sex máte pouze tehdy, když vás dovleče na tantrický kurs. A váš dokonale udržovaný anglický trávník likviduje páchnoucí labrador. Ano, to by opravdu nebylo příliš interesantní povídání, že?“

Lagerfeld opět věnoval kamerám odlesk svého třpytivého chrupu a vyčkávavě hleděl na moderátora, který během jeho monologu úspěšně měnil barvy v rudofialovém spektru.

Tohle nemusím poslouchat!“

Ale musíte, vás za to platí. Já jsem tu host.“

Moderátor chvíli zuřivě třeštil oči, leč přesně tím směrem, kam je upřel, se nacházel šéf vysílání a dával mu gestikulací dosti jasně najevo, že pokračovat se bude, kdyby měl pro to někoho zastřelit.
Moderátor trudně vzpomněl na hypotéku (jak to ten chlap sakra může tak přesně vědět?!) a chvíli se rozdýchával k položení další otázky.

Takže...kde jsme to skončili...než jste mě začal bezdůvodně napadat. Ach, už vím, vaše práce. Proč jste si vybral zrovna vedení koncentračních táborů? Nepřipadá vám to nelidské?“

Lagerfeld se na něj zahleděl se směsicí lítosti a opovržení.

Samozřejmě, že je to nelidské. Musí být. Jen tak je totiž možno dosáhnout dokonalosti. Vy nejen že nemáte sebemenší špetku smyslu pro estetiku, vy dokonce nejste schopen ani elementárního vnímání krásy. Pokusím se vám tedy co nejjednodušeji vysvělit svou ideu, leč pochybuji, že vám to k něčemu bude, jste ztracený případ.“

Moderátor pro změnu zmodral.

Tedy – když se podívate na můj podnik, díváte se prismatem předpojatého člověka. Vidíte jen smrt a utrpení. Když pominu, že smrt a utrpení jsou všude kolem nás, jen dovedněji skryty (často právě pod četnými polštáři tuku), vaše poloslepé oči se zkrátka zarazí pouze na vnějšku a nejsou schopny dosáhnout hloub. Pod tím vším je totiž skryta ta pravá síla, pravá krása – dokonalost. To je má múza, moje láska, můj bůh, jediná entita, které sloužím.
Ano, vyhladovuji lidi k smrti, však nečiním tak z nějaké pomýlené touhy očistit svět od nižších ras, jak to dělal ten směšný, leč dobře oblečený pán (Hugo opravdu uměl ušít krásné uniformy, škoda, že se za to pak tolik styděl), k němuž jste se mne jistě chystal za chvíli přirovnat. Já je chci povznést na vyšší úroveň, zbavit balastu, dát jim na krátkou chvíli pocítit alespoň dotek dokonalosti. Činím tak způsobem možná pro mnohé pochybným a zavrženíhodným, ovšem nemám sebemenší problém si za ním stát.
Likviduji lidi a dělám to dokonale. Dělám to poeticky. Ano, to je to správné slovo – poetika. Poetika vyhlazování. Dokonale pracující mašinérie na zabíjení – cožpak to není přímo básnický obrat? Vše je krásně účelné, fungující! Nic nepřebývá, nic nechybí, vše je přesné, kola se točí a zapadají na ta správná místa a každá část své místo zná.
Viděl jste někdy plynovou komoru při práci? Skupina vejde a za chvíli se již z komína vesele kouří a v zimě je takříkajíc stále čím sypat náledí. Recyklace!“

Lagerfeld se zasmál.

Já jsem dokonce i dokonale ekologický! Absolutní recyklace. Z tuku kosmetika (a nemusím vám zajisté říkat, jaké obraty má kosmetický koncern, za kterým stojím), z vlasů ty nejjemnější náplně do polštářů, z těl popel, z popele posyp a dokonce i šperky. Nic nepřijde nazmar. Musím vám říci, jak jsem se tu poslouchal, že jsem sám se sebou mimořádně spokojen.“

Moderátor během jeho monologu otevíral naprázdno ústa a sípal. Konečně se mu podařilo najít ztracený hlas.

Lagerfelde...vy jste...vy jste...lidská zrůda!“

Káravé pozdvižení prstu v lesklé rukavici.

Vy máte ještě ke všemu problém se sémantikou! Ujasněte si laskavě, jestli jsem tedy nelidský nebo lidská zrůda. Z logiky z obou pojmů vyplývá, že obojím být nemohu.“

Moderátor vypadal, že se každou chvíli rozpláče.

Ale...jestli vám jde tedy o tohle...proč ty nebohé lidi nutíte ještě ke všemu pracovat ve vašich továrnách? Proč předvádějí vaše oblečení? Vždyť je to odporné!“

Zkormoucený povzdech.

Vy se těch předsudků vskutku nikdy nezbavíte. Kolik si myslíte, že mne celá tahle služba nádherné mocnosti dokonalosti stojí? Musejí si na sebe vydělat, tedy pracují, dokud nepadnou a nejsou zrecyklováni. Nehledě na to, že konkrétně spousta mladých dívek i chlapců za mnou přichází zcela dobrovolně, s touhou stát se hvězdou mých proslulých přehlídek. Svět je žalostně nedokonalý; proto miluje dokonalost a chce se jí podobat, chce si na ni sáhnout, chce na ní vykonat soulož a to i za cenu smrti. To přece není tak těžké pochopit.“

Moderátor pracoval k infarktu.

Vy ty lidi ničíte! Nejen v těch vašich hnusných táborech, vy je ničíte všude! Protlačil jste do médií vaše zvrácené pojetí krásy, tu vaši takzvanou dokonalost, která není ničím jiným, než šklebící se umrlčí lebkou! Není vám ze sebe špatně?“

Truchlivý pohled.

Momentálně mi špatně spíš z vás, když už se musíte ptát. Lidé můj ideál milují. Jen se zeptejte své kulaté paní, jestli by nedala ty vaše dva bastardy, labradora, vás i sošku své měsíční bohyně za to, aby mohla být hvězdou mé show. Možná vám zalže, ale hluboko ve svém tukem obaleném srdci si bude myslet přesně to, co jsem teď řekl.“

Šéf vysílání v pozadí kamer signalisoval, že zbývá poslední minuta.
Moderátor vyčerpaně a zcela bezvýrazně zamžoural do kamery.

Náš pořad se chýlí ke konci. Já děkuji panu Lagerfeldovi za...podnětný rozhovor a těším se na shledanou s diváky zase za týden. Pane Lagerfelde, chcete ještě něco dodat?“

Široký úsměv.

Pokud někoho z diváků zaujala má mise za krásnější a dokonalejší svět, po skončení pořadu budou odvysílány kontaktní údaje, kde si mohou dohodnout prohlídku a poté nástup do některého z mých zařízení. Míst máme mnoho a věřte, nového materiálu je stále třeba. Přeji všem krásný den.“

Světla zhasla.
Lagerfeld vstal, nonšalantně se rozloučil se štábem, do místnosti vešla jeho eskorta – dvě neuvěřitelně vyzáblé dívky a dva uvěřitelně vychrtlí chlapci v překrásných stejnokrojích – a on, uprostřed svých věrných, hrdě odkráčel.
Přesně zesynchronisované kroky doznívaly do zvuků moderátorova tichého úpění. Lehl si na stůl a vzlykal.
Šéf vysílání k němu opatrně přistoupil. Moderátor zvedl hlavu a zaštkal.

Já končím! Na tohle nemám, koho sem přitáhneš příště? Belgického pedofila? Toho rakouského úchyla, který udělal šest dětí vlastní dceři? Sadistického sériového vraha?! Já se na tomhle už odmítám podílet!“

Pleskly dvě hlučné facky, až moderátor vzal hlavou o stůl. Do rytmu kapek krve z rozbitého nosu se mísila rozhodná slova šéfa vysílání.

Za prvé, na tomhle postu jsi, ty podřadný blbečku, jen proto, že moje žena a tvoje žena jsou nejlepší kamarádky už od školky a ani tvé výstupy mi nestojí za peklo, které by mne čekalo doma, kdybych tě vyrazil. Za druhé, měli jsme větší sledovanost než pohřeb hokejistů a to vůbec nemluvím o výdělku z reklam. Za třetí, asi tě budu fackovat častěji, neboť tvé nápady na další hosty byly vynikající!“

Rozhlédl se po studiu.

Kde je asistentka?! Ať už sakra vypadne od té mísy a zapíše si je!“

Jeden z kameramanů s k němu s obavou v očích pomalu přišel.

No...víte...ona už od té mísy vypadla dávno. Když odcházel Lagerfeld, nalepila se na něj a tak žadonila, ať ji rovnou vezme s sebou, že jí vyhověl.“

Šéf vysílání se rozzářil a radostně křičel.

Výborně! Výtečně! Znamenitě! Skvěle! Doufám, že ta bulimická kráva neumře dřív, než stihne aspoň jednu přehlídku. Asistentek se dá sehnat plno, ale mít na té jeho proslulé show někoho, kdo přišel od nás...to bude mediální žranice!“

Moderátor teskně vyl a žalostně pozoroval červenou stopu táhnoucí se od jeho nosu přes půl stolu.

čtvrtek 26. července 2012

Herní recense - Jade Empire Special Edition (2007)

zdroj: wikipedia.org


Pro mytologie oblastí Dálného východu mám celoživotně slabost – svět, ve kterém se prohánějí devítiocasí liščí démoni, duch může dostat do hlavy větví, upíři skáčou sounož a nákazu šíří zabodnutím hnilobně zelených nehtů si snad nelze neoblíbit. Je mi tedy záhadou, proč jsem si na Jade Empire vzpomněla až pět let po vydání, ale nešť, lepší pozdě než nikdy.


Hru má na svědomí Bioware, dříve uznávaná RPG modla (skvělá série Baldur's Gate a výtečné dva díly Knights of the Old Republic), v současnosti jsou komentáře k jejich produktům spíše rozpačité – jak Mass Effectu, tak Dragon Age se již nedostává tak jednoznačně kladného přijetí jako starším sourozencům. Neposoudím, zda jsou rozpaky oprávněně, neb tyto tituly jsem doposud nehrála, jen mohu podotknout, že již první díl Neverwinter Nights (včetně datadisků) není žádný zázrak.


Ale zpět k Nefritovému císařství.

Už při instalaci mne poněkud rozladil fakt, že snad většina z oněch 8 GB místa na disku, které hra schramstne, dle výpisu instalovaných částí pravděpodobně padá na nerůznější videa (hra samotná nezůstala mému rozladění nic dlužna a množstvím cutscén, animací. či videí mi mírně lezla na nervy). Též mne dojala její neschopnost správně detekovat versi DirectX a po umístění „aktualisace“ z disku se vůbec odmítla spustit. Stránky Waffen MS však projednou vše vyřešily a třetí přepsání Directů úplně stejnými Directy naštěstí vedly ke konečnému nikolivěk řešení, nýbrž úspěchu a bylo možno započít hru.


******** NÁSLEDUJÍCÍ TEXT OBSAHUJE SPOILERY ********


Jak bývá v čínských příbězích zvykem, na počátku se člověk nachází v malé vesnici ve škole bojových umění mistra Li a hned má možnost cítit se důležitě, neb je nejlepší student (a zanedlouho se také dozví, že dokonce třímá ve svých rukou osud celého světa). Dle zákonů pravděpodobnosti je posléze škola i s vesničkou vypálena, přátelé zabiti, mistr (který není tím, čím by se zdál být a ne, není ani sova) unesen a hrdina se vydává záchrannou a pomstychtivou misi v jednom.


Děj tedy nevyniká přílišnou originalitou, vzhledem k settingu mi konkrétně tohle nijak nevadilo. Horší je, že vzdor 3D nevyniká ani plastičností – ať už postav, úkolů či voleb. Vše je jaksi ploché a to platí zejména o společnících. Opět, nevadila by mi jejich zřejmá šablonovitost - princezna unikající z paláce v přestrojení, trpaslík, errm, pardon, jednoduchý bijec se sekerami, bývalý nástroj útlaku obtížený vinou, duchovní svět vidoucí kamarádka z dětství či zloděj-gentleman s mrtvou rodinou za zády i v srdci nejsou samy o sobě nic zas tak špatného, jenže to by jejich šablona nesměla být zoufale placatá a dialogy mělké. Jediný ze spolubojovníků, kdo mi přišel skutečně zajímavý, byla malá mrtvá holčička obsahující nejprve jednoho démona, posléze démony dva a nakonec zas jen jednoho...ano ano, jeden je „světlo“ a druhý „temnota“ – nepřekvapivé, ovšem milé.


Úkoly jsou na tom přece jen lépe – sice se často omezují na proslulé „jdi a přines“ či „jdi a vymlať“, nicméně občas se mezi nimi objeví výjimka. Asi nejvíce mě potěšil záskok v divadelní hře a argumentační souboj se Sirem Roderickem, také nutnost proniknout mezi inkvisitory díky různým možnostem vyřešení nebyla špatná.

Samotný Lotosový květ mne ovšem vzápětí dost zklamal a tím se dostávám k tomu, co mě na Jade Empire rozčilovalo asi nejvíce – přílišná přímočarost, nutící hráče jen k jednomu řešení toho kterého questu. Příklad za všechny je zrovna Lotosový květ – chtěla jsem nefritovému golemovi dát úlomek duše otroka a ne toho šílence z posledního patra kobek a postupovat při infiltraci poněkud...jemněji apromyšleněji. Smůla, mazej do třetího patra, zneschopni golema a pak koukej soubojovat, krytí prozrazeno, hra si zkrátka jede na jediné trase a nedovolí hráči uhnout ani o píď.

Podobně nepříjemně překvapily i cesty otevřené dlaně a sevřené pěsti. Osoba vládnoucí sevřenou pěstí je hrubiánský vrah, osoba s otevřenou dlaní zase dobromyslný strýček Všezařídilaniczatonechtěl. Nehledě na fakt, že k nějakým závažnějším volbám se člověk dostane až téměř před koncem hry – když pominu souboj démonů o tělo holčičky, tak k něčemu skutečně rozhodujícímu dojde až v klášteře při situacích Ruka smrti a spoutání společníků ano/ne a zabití/ovládnutí Vodní dračice ano/ne.

Na jednu stranu by to bylo logické – čím je děj závažnější a jde v něm o víc, tím spíš dochází i těžším dilematům, jenže u Jade Empire dilemata neeskalují od menších k větším, ona jen dlouho nejsou vůbec žádná.


V úplném závěru jsem byla naopak takřka nadšena jedním ze způsobů zakončení – ať už ten „dobrý“ nebo „zlý“ nejsou nijak zvlášť interesantní, ovšem ten třetí byl vyloženě rozkošný. Hero and The Glorious Strategist je skvělá odpověď na všechno – ostatně aby taky ne, když není třeba otázek. Úplně na mě v tu chvíli zafoukal svěží severokorejský vánek.


Další výtka patří lokacím – ne že by byly ošklivé, naopak, takové liščí nebe bylo ňuňu, ostatně celá grafika Jade Empire je oku lahodící, jen jich bylo zatraceně málo. Alespoň u hlavního města jsem naivně doufala, že bude alespoň budit zdání jakési rozhlehlosti (proč jsem si jen kdysi stěžovala na velikost města Baldur's Gate, co bych za ni nyní dala), když je to samotné srdce monumentální říše...opět smůla. K tomu se váže další věc – hra je strašlivě krátká. Což při její jednoduchosti a povrchnosti asi není úplně špatné, alespoň nemá šanci začít nudit nebo štvát, leč těch 10-15 hodin čistého času (splněny téměř všechny úkoly kromě těch, které jsem plnit nechtěla a prolezeno vše, co se prolézt dalo) mi přijde hodně málo.

Dobrá, hrát to na jinou obtížnost než nejnižší by mi asi délku natáhlo opakováním bojů, ovšem to není zrovna způsob natažení délky dohrání, který by se mi zamlouval.

A když už jsem u těch soubojů – bojové styly jsou rozmanité, na různé nepřátele se musí používat různé věci, takže člověk nestráví celou hru tím, že všechny jen kope a hlavně nejsou příliš těžké (na nejnižší obtížnost určitě ne), což je, upřímně řečeno, při jejich četnosti asi ta hlavní věc, která mě zajímá.


Navzdory všem výše zmiňovaným výtkám musím říci, že hra jistou pohádkovou atmosféru má, hraní Jade Empire mne velice bavilo a hodiny, které jsem s ním strávila, nepovažuji za ztracené a též, až na občasné divné ustřelení kamery a za celou dobu hraní asi dva pády, neoplývá technickými nesrovnalostmi (nebo se u mě minimálně neprojevily). Jen jsem asi od dílka, které se odehrává v mnou oblíbeném prostředí a jež má na svědomí firma, od níž jsem měla v rukou většinou samé kvalitní kousky, něco lepšího a pravděpodobně i hlubšího.


Odkazy:

Profil na Databázi her

Jade Empire Wiki

středa 11. července 2012

Filmová recense - Whisperer in Darkness (2011)

Howard Phillips Lovecraft bezesporu patří k váženým, uctívaným a respektovaným otcům moderního horroru. Dokonce i u nás, kde byl po léta spíše opomíjen, mu za loňský vyšlo několik sbírek, ba dokonce se přikročilo k důstojnému soubornému vydání jeho díla, k čemuž se dá říci jediné – bylo zatraceně načase.


Žel, o filmech vzniklých na motivy jeho povídek se už tak mnoho dobrého říci nedá, ať už měli různí tvůrci úmysly jakékoliv, výsledky jejich práce jsou až na výjimky přinejlepším rozpačité. Whisperer in Darkness, černobílý snímek z dílny H. P. Lovecraft Historical Society, věrných to strážců Lovecraftova odkazu, se však naštěstí řadí mezi ony nečetné výjimky (ostatně, jejich první počin Call of Cthulhu taktéž, ale o něm až jindy). Dlouho očekávané nečetné výjimky, první teaser spatřil světlo světa v roce 2007 a milce páně H. P. řádně namlsal. Na plnou versi si však museli řádně počkat, dílo bylo dokončeno až v roce 2011.


*** V NÁSLEDUJÍCÍM TEXTU SE MOHOU VYSKYTOVAT SPOILERY ***


Příběh nás zavádí do staroslavného města Arkhamu, konkrétně na Miskatonickou universitu, kde je profesor anglické literatury & folklorista Albert Wilmarth právě konfrontován s událostmi posledních doby – záplavy v nedalekém Vermontu, které kromě spousty vody a dřeva též přinesly údajně podivná mrtvá těla ještě podivnějších krabovitých bytostí. Wilmarth se však, přesto, že popisy oněch stvůr se objevují v desítkách jím zkoumaných pověstí, vzpírá uvěřit jejich skutečné existenci a považuje je jen za výplod fantasie primitivních vesničanů. V pevném přesvědčení jej plně nezviklá ani návštěva George Akeleyho, (s jehož otcem si o těchto kuriositách i legendách vydatně dopisuje), přivážející důkazní materiály. Avšak, semeno pochyb je přeci jen zaseto a tak posléze Wilmarth na poněkud zvláštní pozvání právě Henryho A. vyráží směr Akeleyovic farma, aby si rozšířil své poznatky o neobvyklém dění v hlubokých lesích a vysokých horách. A že uvidí věci...


Ačkoli v úvodu povídky Lovecraft ústy profesora Wilmartha praví: Mějte stále na paměti, že jsem nakonec nic doopravdy hrůzného neviděl.“ , autoři filmové podoby se (dle mého správně) rozhodli nejen toto poněkud pozměnit k obrazu svému. Dočkáme se tedy jak plíživého rozpadu kontur doposud racionálně fungujícího světa a matně tušených, raději nahlas nevyslovených záchvěvů kosmického děsu, kde Yog-Sothoth rouhavě bublá v nekonečnu, tak dokonce i akčnějších scén a vzdor nejspíš nízkému rozpočtu i velmi hezky provedených návštěvníků z vesmíru, kteří odhodili stud i masky a v závěru se předvedli v celé své kráse.

Ostatně, Whisperer in Darkness je natočen v tradici scifi/horror záležitostí z padesátých let a je tedy nemyslitelné, aby zde zůstali protivníci po celou dobu mimo záběr a nemávli alespoň párkrát na kameru klepetem či chapadlem.


Vzdor pravděpodobně nízkému rozpočtu je triková úroveň překvapivě vysoká. Někomu možná nebude vyhovovat, že se vesměs jedná o triky digitální a ne pouze o „poctivou animatroniku“, leč vzdor stylisaci filmu je nutné si uvědomit, že se přece jen nacházíme ve 21. století a vytvořit kvalitní kouzla na počítači je (Cthulhužel či Cthulhudík) rychlejší, levnější a s vyšší šancí na kvalitní provedení, než se o totéž snažit s hromadou gumy a líčidel.

Též herci, ač někteří z nich postrádají větší zkušenosti, jsou schopní a za celou dobu trvání se mi nestalo, že by mi výkon některého vadil. Působí občas mírně strnule, to bych ovšem nedávala za vinu herecké neschopnosti, nýbrž právě oné 'old school' stylisaci. K té patří i možná pro někoho obtížněji zkousnutelná zdlouhavost některých částí – za sebe říkám, že mi tento fakt nikterak nevadil, nepůsobí to rušivě, neubírá na atmosféře a navíc to tak nějak patří ke zvolenému typu snímku.


Jakkoli se to mému kousavému já téměř příčí, nemám Whisperer in Darkness takřka co vytknout.

Pro Lovecraftovy fanoušky povinnost, pro doposud chapadly nepolíbené se zde otevírá možnost setkání s něčím novým, které posléze může vykvést i v kosmickou (a řádně masožravou) květinu literární lásky na celý život a jeho šťastné naplnění mezi kultisty.

Iä! Shub Niggurath!


Odkazy:

Stránky filmu na cthulhulives.org

Profil na csfd

Povídka Whisperer in Darkness (v originálním znění)