Kouzelná dýmka

„Mám dýmku, která mi splní tři přání.“

Pobaveně jsem tu větu ještě jednou zopakoval a zkoumavě se zahleděl se na vodní dýmku pyšně trůnící na stole. Byla opravdu krásná – vysoká, modře, zeleně a zlatostříbrně pomalovaná, se šlahounem ústícím v hubičku ve tvaru hlavy jakéhosi podivného zvířete, nejspíše hyeny. Proto mi také při mém putování Egyptem padla v jistém malém krámku do oka, coby sběratel jsem taktéž ocenil fakt, že byla, minimálně dle přiložené dokumentace, stará pár století. Prodavač po zjištění předmětu mého zájmu projevil až komické nadšení, neustále žvatlal lámanou angličtinou něco o skvělém vkusu a jako vrchol přidal onu povídačku o plnění přání (samozřejmě, tradičním způsobem skrze džina v dýmce). Když jsem pohlédl na cenu, bylo mi jasné, proč ji tak vehementně vychvaluje – pokud bych si ji pořídil, stal bych se vzápětí majitelem kuřácké potřeby v ceně (těžko říci, jestli i v hodnotě) menšího tryskáče. Konversačním tónem vzdělaného bělocha jsem se mužíka otázal, jak se džinská služba expresní výplně přání aktivuje, odpověď mne rozveselila ještě více – údajně stačí zabafat a věřit v moc dýmky. Výborně, ani rukou nebudu muset hnout, Aladdín se proti mně nadřel, zasmál jsem se tehdy. Stařík na mě po tomto vtípku významně mrkl a jako bych v jeho očích uviděl záblesk jakési nesouhlasné moudré zlomyslnosti (vím, zní to absurdně), až mne z toho trochu zamrazilo. Byla to ovšem jen setina vteřiny a vzápětí měl ve tváři zase vysoce profesionální výraz obchodníka.

Dýmku jsem nakonec zakoupil a celou cestu v letadle prožil v nervózních obavách, zda mi nevymění zavazadla či si nepřivezu domů jen hromádku střepů. Aerolinie se tentokrát vytáhly, neboť vzácný náklad dorazil v pořádku a tak dnes, hned první večer po příletu jsem nacpal dýmku dobrým černým tabákem a rozechvěle čekal, až se mi rozehřeje uhlík.

Po celou dobu pokuřování jsem si usilovně sugeroval, že uvnitř je džin – jelikož jsem nikdy neviděl jiného, představoval jsem si ho jako toho z Disneyho animáku – ale ani po skončení druhého uhlíku se z dýmky nesoukalo nic jiného, než vonný kouř.

Zasmál jsem se a v duchu pogratuloval prodavači, že i mě, racionálně uvažujícího člověka západního typu na chvíli svedl k tak směšnému a zbytečnému pokusu. Jak by mohl v dýmce žít džin? Nevěřícně jsem sám nad sebou zakroutil hlavou a šel spát.

…

…

…

„Tak co?“

„Nic, čekal jsi snad něco jiného? Zabafal si, neuvěřil tomu ani na minutu a šel spokojeně spát. Vsadím se, že i kdyby mu při prodeji vysvětlil, že nebydlím v dýmce, ale že je tato pouze jakýmsi portálem, který mne dokáže přivést z naší sféry do jeho, nevěřil by mu ani slovo.

Myslím, že práce ze Země nás už obtěžovat nebude.“

„Obtěžovat, bývalo tam tak hezky…podle mě je to spíš smutné.“

„Smutné, ale očekávatelné.“

„To asi ano. Podej mi oříšky, prosím.“

Džín, který ani vzdáleně nepřipomínal toho z Disneyho filmu se natáhl po misce, přes celou obrovskou barevnou a všelijak se vlnící místnost ji podal druhému a poté si mohutně potáhl z navlas stejné dýmky, jaká právě tiše chladla na stolku o realitu dál.

Revolucionářova evoluce

Opustil jsem Rusko pro vášeň a ve francouzském exilu mne pomalu opouští vášeň pro nové, revoluční Rusko. Na mou duši, když na ulici potkám buržuje, nezdvíhá se mi už ruka s kamenem, ba ani jedovatou slinou po něm nehodím. Roky v Paříži mi přinesly pouze otupělost a znechucení a láska k revolučním idejím rychle vyprchala. Že by měli vskutku pravdu mí rodiče, když tvrdili, že mne, šlechtice, tohle mladické vymezování se jistě brzy samo s věkem a „zmoudřením“ přejde? Hm, nejsem ještě takového věku, abych se mohl nazývat starým (vždyť ještě nejsem stár ani pětadvacet let!) a zmoudření jsem si již teprve nepovšiml. Navíc, kromě již zmiňované otupělosti a znechucení u sebe žádné jiné odklony od minulých názorů nepozoruji, naopak. Čím dál víc jsem přesvědčen, že lidé si jsou opravdu rovni, že já, šlechtický synek, s rodokmenem sahajícím až někam do dob Alexandera Něvského a nemalým počtem hmotných statků, nejsem o nic hodnotnější než pouliční hudebník, postávající na rohu ulice v roztrhaném odění. On se alespoň umí sám uživit, kdežto já bych bez rodičovské milosti asi sotva mohl žít tak pohodlný a rozmařilý život. Ano, ten muž, jakkoli je ubohý a pro většinu takzvané lepší společnosti opovrženíhodný, pracuje a žije bez toho, že by za něj někdo musel platit účty, což je situace u mne zhola nemožná. A nejen u mne, jak jsem zjistil, většina teoretiků dělnické revoluce je na tom podobně jako já. I sám Marx žil prý léta z dědictví a když prostředky došly, nechal se vydržovat od chudáka Engelse,nikdy ani jednou za celý svůj život nepracoval. Jistě, samozřejmě se dá říci, že právě ti, kteří nepotřebují trávit celé dny zoufalou sháňkou obživy, aby poté padli vyčerpáním (a další den, týden, měsíc nanovo), mají čas přemýšlet a snažit se vytvořit takový svět, kde by i lůza našla lepší život...ale opravdu tak činí? Soudruzi v Rusku i zde ve vyhnanství jen soustavně popíjejí vodku a fantazírují o svržení cara a převzetí moci – a pochopitelně i o tom, jak se na továrnících a aristokracii napakují – tedy, ne oni, ale „lid.“ Již delší čas mám dojem, že jakkoliv je situace ruského lidu mrzká, novým zřízením by si příliš nepomohli, nehledě na to, že vykoupení z otroctví krví nevinných mi nepřijde jako nejlepší začátek nové éry, byť takto nové éry začínají i končí nejčastěji. Ano, obávám se, že i tato revoluce, nastane-li vůbec, sežere své vlastní děti a nahradí jednu nespravedlnost jinou.

O těchto svých myšlenkách pochopitelně mlčím, netoužím být jedinou svojí společností vysmíván, tupen a vyvržen z jejího zahnívajícího lůna (ano, je to nízké a zbabělé, ale čím dál více mám obavu, že jsem ve své podstatě nízkým zbabělcem) a jako výraz nejvyššího opovržení být obviněn z nákazy virem humanismu, což by nebylo ovšem obvinění liché – ano, jsem nakažen.

Nevím, jak a kdy se to stalo – proč zrovna já, který ještě před rokem křičel o krvavých barikádách a smrti kapitálu, teď cítím posmutnělé pochopení pro všechny, bez ohledu na třídu. Jako by se zvedla rudá mlha a já viděl, že svět má mnohem víc barev než jen rudou. Na stranu druhou jsem si stále vědom faktu, že současné zřízení je v mnoha ohledech špatné a zločinné a nevím, jak je vylepšit. Vidím sice svět jasnější, ale už mi před očima nevyvstávají žádná jasná a konečná řešení. Naopak se mi zdá, že jsou lidé odsouzení se vzájemně až do skonání věků zotročovat a vykořisťovat a pouze si občas vymění svá místa.

Připadám si po této své názorové proměně (nebo spíše posunutí?) osamělý. Není nikdo, komu bych se mohl svěřit se svými domněnkami,nevím ani o nikom, kdo by je sdílel. Začínám rozumět poustevníkům a údajně šíleným svatým mužům. Přede mnou i před celým světem stojí obrovská změna, ve vzduchu se pomalu začíná chvět spojenectví mas a já cítím namísto radosti jen obavy a smutek z věcí příštích. Kdybych nebyl zbabělec, zřekl bych se členství v naší revoluční buňce, rozešel se se světem (alespoň s tím mně známým) a odešel třeba do lesů pozorovat, zda se mé pesimistické vize plní – leč jsem příliš bojácný a pohodlný. Ovšem, něco bych dělat měl, lidé jako já v obdobích změn většinou nekončí příliš dobře.

Chaos vládne

Drobný muž v dlouhém kaftanu vztekle udeřil do stolu, u kterého nervózně poposedával. Baňky, křivule a jiné podezřelé aparáty plné bublajících různobarevných tekutin, dotčeně nadskočily a kniha ležící těsně u okraje se převážila a spadla s tichým zaduněním na zem, kde zůstala ležet rozevřená na prázdné stránce, připomínajíc němou výčitku.

Zase! Už zase!,

rozkřikl se mužík rozčileně.

Už zase nic. Ať udělám, co udělám, nic nevychází, vůbec nic. K čertu, vsadím se, že bych ztroskotal i při pokusu o uvaření čaje.

Vyčerpaně se sesul na židli a těkal pohledem po místnosti. Ta vykazovala všechny znaky, že jest obývána osobou angažovanou v hermetických vědách. Většinu prostoru zabíraly knihy s podivnými ornamenty a neznámými písmy na obalech, plně okupovaly všechny kusy nábytku včetně lůžka a kde neležela kniha, tam se povaloval pergamen, pero, hůlka nebo skleněná nádobka s podivuhodnou substancí. Nad vším tím chaosem bděl obraz očividně velmi rozrušeného muže v turbanu. Sedící po něm hněvivě loupl pohledem, avšak portrét, ač se tvářil sebevíc nepříčetně, tuto drzost nikterak neopětoval a stále měl svůj kamenný výraz člověka, který právě spatřil peklo v celého jeho nádheře a nemůže se z toho vzpamatovat. Živý napřáhl prst k neživému:

Ty! Díky tobě ode mne stále někdo očekává výkony hodné génia! To sis, při vousu Prorokově, nemohl tehdy vybrat jinou hurisku než mou prapraprabábu a nemohl jsi potomka alespoň zapřít? Co já teď můžu dělat, když už musím nosit tvoje jméno? Kdybych se jmenoval jinak, nikdo by ani nepípl, vybral-li bych si jiné povolání nebo nebyl-li bych v tomto tak dobrý, ale s tím prokletým jménem…prý není možné, abych byl zároveň Alhazred a nejneschopnější alchymista v Sanaá. Ba ne, kdepak v Sanaá, jsem určitě nejhorší alchymista na světě. Do pekla se vším!

Vyskočil ze židle a zuřivě nakopl nejbližší knihovnu, aby se vzápětí stal svědkem zázračného deště knih, jeden mimořádně těžký svazek mu vyrobil pod okem efektní modřinu. Znechuceně se opět posadil a pod vousy si rozčileně mumlal – naprosto neúčinné – kletby.

Celý život se zoufale snažil naplnit očekávání těch, kteří při zaslechnutí jeho jména upadali v posvátnou úctu, aby jej po zjištění, jak se to s jeho schopnosti má ve skutečnosti, provázeli výsměchem. Zažil i pár povedených činů, leč byly tak malé a bylo jich tak málo, že v žádném případě nepřebily lavinu smůly. Mnohokrát si říkal, že by měl zkusit něco jiného…jenže jednak nevěděl co, nikdy nikdo (a ani on sám) ani na vteřinu neuvažoval, že by nebyl alchymistou a byla to jediná věc, ve které sice nevynikal, ale o níž alespoň něco věděl…jednak nic nezaručovalo, že by byl v jiném oboru činnosti lepší. A alchymie ho bavila! Tedy, bavila ho v představách, kdy se mu dařilo vše, na co jen sáhl, kdy odvážně objevoval nové spisy v nedostupných pouštních tvrzích, bojoval s vyvolanými monstry (a samozřejmě uměl vyvolat monstra, ne se jako posledně jen přiotrávil výpary z lektvaru) a vítězil, sklízel obdiv a uznání…v žlutošedé realitě všedního dne mu mysl začala těkat, jak jen se do nějakého pokusu pustil, od čtení svitků neustále někam odbíhal, soustředění se vytrácelo…občas si říkal, jestli jeho neschopnost náhodou nepramení z neschopnosti se plně koncentrovat, nicméně ani akce, u kterých se soustředil, až mu lezly oči z důlků, nedopadaly k jeho spokojenosti.

Možná je skutečně načase zkusit něco jiného.

Nebo…nebo pokračovat v tom dosavadním a zkusit to JINAK.

Zamyšleně otevřel nejbližší knihu a prohlížel zaklínadla. Vždy se přesně řídil tím, co bylo psáno, teď je načase to převrátit. Chvíli uvažoval, zda má zkoušet pouze číst od konce, ale to se mu zdálo příliš snadné a určitě to už někdo zkoušel před ním. Ne, on přijde s něčím originálním – namátkou si posbírá části jednotlivých postupů z a dá je dohromady…a uvidí. Nebo neuvidí. Pravděpodobně se nestane nic, ovšem co když právě naprosté zmatení povede k úspěchu?

Usmál a se připravil si vodní dýmku. Zatímco labužnicky vyfukoval kouř, zkoumal hřbety knih ve svých knihovnách a vybíral první oběť nové metody. Potměšile mrkl i na obraz slavného předka a najednou se nahlas rozchechtal. Vyskočil z křesla a popadl veliký, zdobený svazek, na kterém se jasně blýskal zlatě vyvedený nápis NECRONOMICON a divil se, že ho to nenapadlo rovnou. Která kniha by pro něj mohla být vhodnější?

Zapálil tlusté černé svíce, připravil si dlouhý list pergamenu a brk, zavřel oči, otevřel Knihu mrtvých jmen, otevřel oči, pohlédl do knihy, zapsal řádek zaklínání, zavřel knihu a opakoval celou proceduru od začátku. Pergamen se utěšeně plnil spoustou spolu (možná jen zdánlivě) nesouvisejících vět, svíce pomalu mizely, na alchymistově čele perlil pot a ruka mu počínala váznout. Pokračoval však, dokud neměl list až po okraj zaplněný chaosem vydestilovaným z chaosu.

Osvěžil se pohárem vody a podobně šíleným způsobem, jakým psal, počal zakreslovat na podlahu magické runy a obrazce a během krátké chvíle nebylo v pokoji pro křídou malované znaky kam šlápnout.

Zapálil louče, postavil se k první čmáranici, ke které ho to táhlo a se zalíbením studoval svůj rukopis. Oči mi žhnuly doposud nepoznaným nadšením a poprvé v životě se cítil jako někdo, jako statečný dobrodruh a bystrý vynálezce. Pár minut se v tomto pocitu hřál a rozhodně si umínil jej zapamatovat a pečlivě uchovat v hlavě pro chvíle, kdy mu bude mizerně.

Nadechl se a počal jasným hlasem vykřikovat věty zapsané zběsilým Abdulem:

SHURUPPAL SELAH!

ZI DINGIR ANNA KANPA!

KAKAMMU! SELAH!

ASHTAG KARELLIOSH!

IA GAASH! IA SAASH! IA KAKOLOMANI-YASH!

INANNA ZI AMMA KANPA! BI ZAMMA KANPA!

ZAHRIM ZAHGURIM! AXXANNGABANNAXAXAGANNABABILLUKUKU!

TUSHTE YESH SHIR ILLANI U MA YALKI!

ISS MASS SSARATI SHA MUSHI LIPSHURU RUXISHA LIMNUTI!

IA MASS SSARATU! IA MASS SSARATU! IA MASS SSARATU ZI KIA KANPA!

BARRA ANTE MALDA! BARRA ANGE GE YENE! GAGGAMANNU!

UTUK XUL TA ARDATA!

SHAMMASH SHA KASHSHAPIYA KASSHAP TIYA EPISHYA MUSHTEPISH TIYA!

UTUG XUL ALA XUL GIDIM XUL MULLA XUL DINGIR XUL MASQIM XUL

ZI ANNA KANPA!

ZI DINGIR NENLIL LA NINKURKURRAGE KANPA!

INA ZUMRI YA LU YU TAPPARRASAMA!

(…)

Evokace byla jako bez konce, muž chraptěl, téměř mu vypovídal službu hlas, nicméně pořád ze sebe chrlil jednu větu za druhou.

Když přečetl poslední, přivřel unavená víčka a zhluboka se nadechl. Bedlivě naslouchal, ale nezdálo se mu, že by se vzduchem šířil zvuk andělské trouby nebo pekelného rohu.

Povzdychl si, a upřel zrak na obraz svého předka. Ani s ním se neudála žádná změna. Znovu si povzdychl, tentokrát o poznání zklamaněji. V koutku duše sice tušil, že tento bláznivý pokus nemá nejmenší šanci na úspěch, ale kouzlo okamžiku ho tak pohltilo, že během vyvolávání věřil v jeho zdar.

Je načase poohlédnout se po jiném zaměstnání, běželo mu hlavou, zatímco otevíral okno, aby do komnaty mohl vzduch. Vyklonil se ven a vyhlédl to tmy. Otočil se zase nazpět, když mu blesklo vyčerpanou myslí, že je tu něco špatně. Vyklonil se znovu a zkoumal temnotu před sebou. Nikde nebylo vidět ani jediný záblesk ohně, v černočerné blýskavé noci zářily jen vzdálené hvězdy.

Možná je velmi hluboká noc a všichni spí…ale ne, že by nesvítil ani emírův palác? A budky stráží? To je nemožné! Leda…leda, že by se skutečně něco stalo.

S loučí v ruce se připlížil ke dveřím a opatrně je otevřel. Obraz, jež viděl z okna, se nijak nezměnil, pouze se zvětšil a rozšířil. Nikde nebylo nic, co by upomínalo na lidskou přítomnost, ne, nikde nebyl ani zlomek přítomnosti čehokoliv živého. Jen tma, chlad a mrtvé ticho. Sjel očima z horizontu na své zápraží a zděšeně vykřikl. Tmavá noc posetá hvězdami se rozprostírala i v místech, kde by se měla nacházet pevná země. Kam se všechno ztratilo?!

Zorničky se mu náhle rozšířily poznáním, vzpomněl na svůj šílený nápad, jeho neméně šílenou realisaci a tiše zaúpěl. Tohle všechno (tohle nic!) vlastně způsobil on. To je strašlivé…a obrovské. Bušící srdce se začalo uklidňovat a zděšení se měnilo v radost. Ani si nevšiml, že začal pohybovat rty:

Poprvé v životě jsem něco dokázal a všechen život za to zaplatil…životem. Je to tedy veliká věc, možná největší, jaká se kdy udála. Hm, určitě největší, vždyť co může být většího než konec existence?

Zarazil se a do prázdna se rozlil jeho nadšený úsměv.

Zbytek života strávím hledáním toho, co se se vším stalo! A pokud možno to navrátím do původního stavu. Stanu se nejen ničitelem světů, ale i jejich stvořitelem, stanu se bohem!

Šťastně se zasmál, zabouchl dveře a rozžal další louč.

Okna malého domku visícího uprostřed ničeho v ohromném prázdném prostoru se teple rozzářila do okolní temnoty.

Pozn. autora: Ono zaklínání zde použité nepochází z mé hlavy, ale ze "skutečného Necronomiconu", tuším, že ze spisku zvoucího se Simon Necronomicon.

Přechapadleno

"Here in Arkham, tentacles get into everything eventually" (H. P. Lovecraft Historical Society, Shoggoth on the roof)

Nejen v Arkhamu, sluší se dodat, řádně zlomyslná chapadla jsou všude kolem nás. Tu laškovně srazí pod metro nerozhodného sebevraha, tady se zase položí přes cestu, aby si zamyšlený člověk rozbil hlavu, jinde otevřou bránu do neznámé dimense (kde na zvědavce pochopitelně číhají věci monstrosní a hladové), zkrátka starají se světům o zábavu, poučení a rozšíření jídelníčku.
Avšak nejen čistě destruktivní zlovůlí živo je chapadlo.
Za nocí obratně vnikají do myslí spáčů, kde zanechávají útržky těch nejfantastičtějších příběhů (starý dobrý mrtvý Howard Phillips by mohl vyprávět), které pak tito již bdící za pomoci pera či klávesnice šíří mezi ostatní lid - což je činnost nanejvýš záslužná, neb člověk bez příběhů se stává jen lysou opicí, prázdnou schránkou a prašivým tvorem bez práva nazývat se myslící bytostí.
A garantuji vám, že chapadla by lidstvo raději pozřela (dobrá, k tomuto nepotřebují ani tak závážný důvod, vlastně k tomu nepotřebují jakýkoliv důvod...), než by je nechala spadnout zpět na vývojovou úroveň ploštěnky mléčné.

Zde se tedy povětšinou budou vyprávět příběhy, ovšem nejen ty. Taktéž je pravděpodobné, že se tu sem tam vynoří nějaká sžíravá recense, sarkastické zamyšlení či sírové uplivnutí směrem k něčemu, co mě našňuplo. Neodříkám se ani vynášení do nebes toho, co mne naopak nadchne...s tím bych vlastně mohla začít rovnou.
Slyšte nepřekonatelná chapadla! Tentacles!