Některé věci jsou ukryty hluboko

Některé věci jsou ukryty hluboko.

Stočené, spící, leží ve vlhké, hnijící hlíně u kořenů světa, nevědomé, nedýchající, tiché a strašlivé.

Nemáme pro ně jména, nebo jsme je už dávno zapomněli. Jakoby pro nás už neexistovaly - a přece, když je noc chladná a na nebi září hvězdy, vzdálené a možná již dávno mrtvé, výsměšná světélka naší vlastní pomíjivosti, jako by se cosi vzadu v hlavě probudilo a slizkým chapadlem se dotklo těch částí mysli, o kterých rádi tvrdíme, že u nás již vlastně nemají místo. Dotyk je prosáklý páchnoucí věčností a prastarým děsem a nutí nás ustrašeně spěchat k nejbližšímu teplému světlu a přístřeší, daleko od nekonečné oblohy. Nejsou to dobré věci; rozhodně ne "dobré" dle jakékoliv lidské definice - avšak nejsou ani "zlé". Jsou cizí, ve všech aspektech toho slova.

“To je vážně ono? Vždyť tady jsou akorát stromy!”

Helena se ani neobtěžovala zakrýt otrávenost v hlase. Že ji ta povedená trojka magorů potáhne přes půl Evropy, aby nakonec viděla něco, co vypadá jak Boubín a ještě u toho mokla, protože co je to za nápad, jet do Anglie v červenci...sice tak nějak předpokládala, ale naplnění jejích obav ji skutečně nepotěšilo.

Miloš ji chlácholivě chytil kolem ramen. “No tak, Helčo. Když už ses k nám přidala, zkus to aspoň neotravovat ostatním. My za to nemůžeme, že tě ten blbec před prázdninami pustil k vodě a letěl do Chorvatska s jinou.“

Potlačila chuť se bratrovi vyškubnout a vlepit mu facku, prohloubila svůj už tak dost kyselý výraz a rty jen naznačila tiché Debile. Zasmál se, poklepal jí na spánek a otočil se k ostatním, tedy dalšímu hochu a dívce, kteří spíš sdíleli jeho nadšení než Helenino znechucení. Zrovna se dívali do mapy. Dívka cosi potichu říkala, kluk rezolutně přikyvoval a mával přitom telefonem.

„Tak co, trefili jsme to? Vlasto?“

Dívka zvedla hlavu a usmála se. „Jasně! A to prosím podle středověké mapy. GPS sedí a jak všichni vidíte, jsme kousek od lesa. Navrhuju rozbít tábor a pak se pustit do průzkumu.“

Během následujících dvou hodin stály na louce dva úhledně postavené stany, pečlivě ohraničené ohniště a druhý z mladíků, na kterého volali Ctirade, se předváděl, jak umí sekat polena. Na studenta filozofické fakulty zvládal tuto činnost opravdu mimořádně.

Helenu z toho rozbolela hlava a s hrůzou si uvědomila, že tu s nimi buď bude muset podle domluvy strávit celých čtrnáct dní, nebo se odsud nějak dostat do Londýna sama a zaplatit si novou letenku zpátky do Prahy. Proč musí její pitomý bratr studovat zrovna archeologii, nebo co to vlastně dělá, táhlo jí hlavou, zatímco zhnuseně zkoumala trávu, na kterou se nesmírně opatrně usadila. Změnu prostředí potřebovala jako sůl, ale tahle se jí rychle a jistě přestávala líbit.

Trojice nadějných studentů se mezitím vyzbrojila lopatkami, krumpáči a štětci a vyrazila na obhlídku okolí s důrazným doporučením, ať Helena zůstane hlídat tábor a nechodí nikam sama. Žádný strach, co bych tu asi dělala, já hrabání se v hlíně jako koníčka rozhodně nemám, odfrkla si v duchu.

Když skupinka zmizela za nejbližší otočkou, rozhodla se Anglie zřejmě ukázat přívětivější tvář, pomalu přestalo krápat a vysvitlo slunce. Vida, třeba to tady nebude úplně k ničemu. Vytáhla nafukovací lehátko, převlékla se do bikin a jala se chytat bronz. Z polospánku, ze kterého se vytrhovala jen chvílemi a navíc zřejmě z nezvyku ze zvuků přírody a kterážto vytržení používala k obrácení slunci vystavené plochy, ji plně probraly až hlasy navrátilců. Ke svému překvapení zjistila, že se vlastně už stmívá.

„Já ti říkal, že si tu nakonec něco najdeš. Pokud počasí vydrží, vrátíš se opálená skoro jako od moře,“ halasil Miloš a cenil na ni svoje koňské zuby. „Ale něco jsi nám teda uvařit mohla,“ dodal lehce vyčítavým tónem. „Jako bych snad uměla vařit,“ odsekla uraženě. Trojice umouněnců (co proboha dělali, že vypadají, jak kdyby lezli bažinou?!) se rozchechtala na celé kolo a Ctirad za všeobecného veselí začal vynášet z auta zásoby konzerv. Při pohledu na do kotlíku pleskavě dopadající kusy podivné hmoty, na obalu nazývané Trenčianský párok s fazulou, se Heleně mírně zvedl žaludek. To bude fakt dovolená za všechny peníze. Aby odpoutala pozornost svých očí i uší od přípravy krmě, ze zdvořilosti se zeptala, jestli našli něco zajímavého. K jejímu smutku zřejmě ano, neb začali mluvit jeden přes druhého o zdejším bohatém nalezišti a ukazovat jí kusy nějakého dřeva.

„To jsou tedy poměrně obvyklé nálezy. Ale chceme prozkoumat les důkladněji a dál, tohle jsou všechno věci z okrajů,“ Vlasta mávla rukou neurčitě směrem ke středu lesa.

„A co jako čekáte, že tu objevíte? Vždyť to ani nevypadá, že by tu něco stálo,“ ohrnula Helena pohrdavě rty.

Odpovědí jí byl jen smích. Jen se mi pošklebujte, já se už rozhodit nenechám. Večer tedy nadále probíhal jen v šeptaném trojhovoru a jednom vzdorném mlčení. Všichni však brzy usnuli, únava z cesty byla docela znát.

Následující dny se nesly v podobném duchu: Miloš, Ctirad a Vlasta ráno vstali, najedli se vyrazili do lesa hledat cokoliv zajímavého, Helena se opalovala, běhala s tabletem po okolí v marné snaze chytit signál, nebo si četla. V duchu si libovala nad nápadem vzít čtečku, neboť nepochybovala, že její čtenářský vkus by byl ostatními minimálně okomentován a poslední, na co měla náladu, bylo poslouchat 'co je to za hovadinu' – i když, kromě Miloše nestála nikomu moc za pozornost. Všichni byli věčně zahrabaní v mapách, v lese, hlíně nebo debatách na téma les, mapy a hlína. Popravdě, docela se jí tu začínalo líbit, přesně tohle možná potřebovala.

Osmého dne ji ze stránek generické young adult novely o krásném inkubovi vyrušil táhlý jek nesoucí se z lesa. Ztuhla a překvapeně si uvědomila, že se už setmělo a že se její bratr s přáteli podivně opozdil. Jek se opakoval a nabíral na intezitě. Nedokázala poznat, jestli křičí muž nebo žena, ale znělo to, jako by majitele hlasu něco rvalo na kusy. Ovládla chuť začít křičet taky, popadla baterku a nůž a poplašeně zalezla do auta. Jekot ještě chvíli pokračoval, pak náhle přestal a kolem se rozhostilo slyšitelné, tíživé ticho.

Třesoucími se prsty zmáčkla mobil. Fungoval, ale signál tady prostě neměl. Zírala na hodiny a pomalu odpočívátala minuty. Srdce jí bušilo k zbláznění. Po dlouhé půlhodině zaslechla znovu hlas, tentokrát známý a artikulovaný. „Helenó!“ To volal Miloš. Vylezla z auta a hleděla směrem k lesu, od kterého se k ní blížilo několik postav blikajících baterkami.

Chtěla jim vyběhnout naproti, ale něco velmi rozhodného vzadu v hlavě ji důrazně varovalo před sebemenším přiblížením se k lesu. Zůstala stát v kruhu světla ohně a čekala, až přijdou blíž.

Po chvíli potácivě dorazili. Zajíkla se, když viděla, jak jsou zřízení. Zkrvavení a špinaví, vláčeli v rukou Vlastu, která vypadala suverénně nejhůř. Posetá modřinami, podrápaná po tváři i celém těle, oblečení rozervané, po nohou i rukou jí stékala krev, jako kdyby se po ní projel kombajn.

„Co...co se vám stalo, co se jí stalo?!“, přeskočil jí hlas. Chtěla ještě dodat, že to chce určitě nemocnici a ne jen medičku ve třetím ročníku, ale nevypravila ze sebe víc.

„Rozdělili jsme se, už ráno, sešli jsme se v poledne, všichni byli ještě v pořádku. Konečně jsme se dostali do asi nejstarších částí lesa...měli jsme se sejít před dvěma hodinami na okraji a ona tam nebyla...šli jsme ji hledat, přibližným směrem, kam od nás odcházela, ačkoliv tam mohla jít kamkoliv, ten prales je sakra velkej...“, rozrušením se mu třásl hlas, „pak jsme slyšeli ten křik. Nevěděl jsme, jestli je to ona nebo ne, ale rozběhli jsme se tím směrem...bylo to přímo do středu, cesta tam byla strašná, několikrát jsme spadli a pomlátili se o kameny a ležící mrtvý stromy, rozumíš, tam není cesta, tam není nic, jenom stromy, těžkej vzduch, hlína a kamení...pak jsme ji našli, panebože...“ na chvíli se odmlčel a snažil se ovládnout. „Ležela na takový mýtině, strašně se svíjela a řvala. Ruce a nohy měla tak zamotaný do kořenů a šlahounů, až to vypadalo, že ji ten les drží a nad ní se válelo cosi…já nevím, jako mlha? Vlnilo se to kolem ní a když jsme se blížili, tak jsem cejtil, že mě to vnímá. Ne vidí, ale nějak vnímá a že je to něco nepopsatelně cizího a zlýho a nemoh se na to vlastně podívat, míhalo se mi to jen jakoby na okrajích spektra...a měl jsem dojem, že když bych to viděl přímo před sebou, tak na místě umřu...pak to bylo najednou pryč, akorát tam ležela ona a už byla tichá, jenom vzlykala a něco blekotala, nerozuměli jsme jí ani slovo, jasnej šok...ježiši, já se tady vykecávám, už jsme mohli bejt dávno někde v civilizaci, Ctirade, nahoď auto!“

K všeobecnému nepřekvapení auto nefungovalo.

„Do prdele, to je jak v nějakým debilním horroru!“ Mělo to zřejmě znít drsně, ale když to Ctirad pronášel rozklepaným hlasem, nějak to tak neznělo.

Helena se mezitím zvládla vzpamatovat natolik, aby našla lékárničku. Teď s ní rozpačitě stála a dívala se na dívku, kterou mezitím složili do trávy. Studium medicíny jí kupodivu s její nechutí ke krvi moc nepomáhalo. Vědomí vlastní momentální důležitosti ji ovšem drželo natolik, aby zvládla klukům přikázat, ať přinesou nějaké lůžko a svítí, zatímco ji ona bude dávat do pořádku.

Bez sebemenších řečí mladíci vykonali požadované. Její seběvědomí vzrostlo.

Sklonila se nad Vlastou a nejdřív jí omyla obličej. Tomu vpodstatě nic nebylo, kromě pár modřin a škrábanců a oteklého rtu, jako od rány pěstí. V týle měla bouli, nejspíš někde upadla na kámen, snad nebude mít otřes mozku...pomalu se přesunula k hrudníku, přičemž ještě zaregistrovala na krku rýhu jako od provazu. Trnitého provazu. Tytéž stopy pak našla na rukou a prsou. Pomalu se uklidňovala, začínalo to vypadat, že kromě rány do hlavy jsou všechna zranění vesměs povrchová, byť ošklivá. Zejména prsa měla rozedraná opravdu šeredně, jako kdyby jí přes ně opakovaně něco přejíždělo drápy. Přešla k taktéž poškrábanému břichu a ztuhla. Od pasu dolů byla Vlasta praticky nahá a podle stop v klíně to jasně vypadalo, že s ní poměrně nedávno někdo prudce souložil, nejspíš přes její zuřivý odpor. Zvedla oči, ve kterých se odrážela směs zhusení a děsu a podívala se na bratra. „Jo...to jsme si...všimli. Muselo jí to udělat něco v tom lese…s tím jsme ji tam už našli. Nečum na mě tak, vypadáme snad, že jsme si s ní užili a pak ji zvalchovali, nebo co?“

„Takže ty mi tady tvrdíš, že ji tam znásilnila snad ta mlha? Nebo strom? Jako v tom starým filmu, se kterým jsi mě jako malou strašil? Vypadám, že jsem snad úplně blbá?!“

„Nevypadáš, seš. Chodící důkaz, že na medinu vezmou všechno, co dejchá a zvládne se to naučit telefonní seznam nazpaměť. Nemel a dej ji nějak dokupy, ať ji můžeme v nejhorším zítra někam aspoň odnést, když to zkurvený auto bude dál stávkovat.“

Vrhla se na něj a začala do něj bušit. Vlepil jí facku, což ji rozzuřilo a začala se prát s tím větší zuřivostí. Ctirad se je zoufale snažil odtrhnout, když najednou zaslechli Vlastu, což bylo účinnější než kýbl ledové vody.

Jasným, avšak trochu ochraptělým hlasem si prozpěvovala zčásti něco v jazyce, kterému nikdo z nich nerozuměl (pokud to byl jazyk a ne náhodná směs skřeků), zčásti recitovala jakési říkanky v rodné řeči.

„Nesmíš chodit do lesa když dýchá a spí. Spící kameny, spící stromy, spící příšery, spící mlha, až vzbudíš, tak uvidíš. Když zasadíš stromeček, vyroste ti chlapeček. Nemá kůži, nemá, nemá, spousta zubů, oči, oči, ruce, ruce, krev...“ začala se pološíleně hihňat.

„Co to kurva blábolí?“ vykoktal Miloš. Helena byla uvnitř mrtvá hrůzou, ale neodolala nahrávce na smeč: „Jestli ji v tom lese fakt ojel strom, tak jí z toho asi hráblo.“

Nadechl se k odpovědi, ale zarazil se. Uvědomil si, že už nějakou dobu není to děsivé ticho, ale že slyší z lesa podivný soubor zvuků. Některé byly pleskavé a slizké, jiné vrzavé a tuhé. Další tupě a valivě dopadaly na hlínu. A blížily se.

Ctirad se pokoušel zběsile startovat auto, ale to na rozdíl od lesního sboru mlčelo. Sevřel v rukou volant. „Vypadni ven! Rychle, pomoz mi s ní, půjdeme pryč.“

„Kam pryč? Nejbližší vesnice je dva dny cesty autem.“

Chór zesílil.

Vlasta najednou vstala, poněkud potácivě a pustila se do jakési podivné a křečovité nápodoby tance. Helena ji chtěla zase položit, ale ucouvla, když jí oči sjely na její břicho. Bylo velké a hýbalo se.

Mozek jí chvíli zpracovával viděné a dospěl k rozhodnutí to už nedělat. Helena s řevem vyběhla do tmy, co nejdál od zvuků, co nejdál od stromů, co nejdál od kamenů, pryč...

Muži na sebe chvíli vytřeštěně zírali a pak vyrazili za ní.

Tančící ženě se po rozbité tváři rozhostil mír. Přišli všichni, aby ji podpořili v její těžké hodince. Cítila je všude kolem sebe, jak se kolem ní shlukli, jejich doteky, vůni, vědomí. Ty blázny chytí a přivedou na správné místo, aby bylo utišeno to, co spí pod spícími ležícími, spícími stojícími, spícími plynoucími. Ona svou oběť dá teď, aby se pak vsákla do životodárné hlíny a byla s těmi, kdož hlídají.

Pozn. aut.: povídka se umístila na 2. místě v soutěži Rokle šeré smrti 2015

Démoni a děvčátka

Přiběhla k němu. Pozorně se jí zahleděl do podivně rozšířených očí a pak mu zrak sjel k lemu jejích šatů. Byl vyhrnutý a částečně odhaloval její zadeček, jehož bělost podezřele narušovaly červené čáry.

"Kdo ti to udělal?"
"Démon."
"Démon?"
"Démon ze skryté zahrady", ukázala rukou k plotu, za kterým bujela tmavozelená vegetace.
"Tam žije démon?"
"Ano, prosím."
"A jak vypadá?"
"Jeho pravou podobu prý nikdy nemůžu vidět. Je tak strašlivá, že bych na místě umřela hrůzou - a kdyby náhodou ne, roztrhaly by mě jeho drápy a zuby. Tak si vždycky vezme lidské tělo a tvář, aby mi neublížil."
"Zajímavé. A co je tedy tohle?" ukázal opět na škrábance.
"Nehoda. Za chvíli to zmizí a nikdo o ničem nebude vědět, říkal."
Zasmál se. "Ty se nějak vyznáš."
"Já ani ne, to on."
Přimhouřil oči a po kočičím způsobu se usmál. "Jistě. Vždycky je to 'on', kdo za všechno může. Jen nemít odpovědnost, nevinně obcházet kolem, vrhat kradmé pohledy a potajmu se nenápadně dotýkat. A to vůbec nemluvím o šatech. Proč nosíš tohle, co?" zlehka zatáhl za rukáv jejích šatů. Byly to hezké šaty, bílé a růžové, s mašlemi a krajkou.
"Je s nimi něco špatně? Nesluší mi?" vyděšeně vykulila oči.
"Právě naopak. V tom to je."
"A to je špatně?"
"Ale vůbec ne! Jen se pak nesmíš divit démonům."
"Však já se jim nedivím," pronesla s úlevou, "vůbec se jim nedivím. Tedy jemu. A jeho ruce mám ráda, i když má ostré nehty. On umí i hladit, víš?"
Jeho úsměv připomínal kočku Šklíbu v tom nejlepším rozpoložení.
"To moc rád slyším, že si s démonem tak dobře rozumíte. Je to užitečné a předchází to nepříjemnostem. "
Uchopil ji za špičky prstů a druhou rukou ji zamyšleně pohladil po rozcuchaných vlasech.
"Nechceš mi toho démona ukázat?"
Překvapeně se na něj podívala. "Ale to přece nemusím, přece ty sám" - položil jí jemně, ale důrazně prst na drobná ústa a opět si hluboko v útrobách až bolestivě uvědomil. jak je to stvoření stojící před ním maličké a křehké. Zdvihl jí něžně bradu a promyšleně vtiskl lehký polibek na hebké rty. Roztřásla se. Odtáhl hlavu, povzbudivě na ni mrknul a pevně jí stiskl dlaň.
"Pojď! Přece nechceš nechat démona čekat!"
Zajíkavě se nadechla, malá ručka zmizela v té jeho, která se z její perspektivy zdála obrovská a pevným krokem vykročila směrem k zahradě. Nechal se vést.
Při průchodu rezavou brankou se na malý moment zarazila, ale pak srdnatě vešla do zeleného přítmí jako první.

Démon se zjevil záhy a byl něžnější než kdy dřív. Byla to něha zvláštní a divoká; avšak takové již jsou jejich zvyky a bylo by pošetilé - zvláště od malých holčiček, které si s nimi chtějí hrát - se proto na ně zlobit.

Teplé pozadí Georika B. aneb životní začátky mé buzny [historie postavy do RPG kampaně]

Georik byl oficiálně sirotek.

Neoficiálně jeho rodiče nejspíše usoudili,že by jim vychrtlé, nepříliš zdravě vypadající nemluvně, bylo ze všeho nejvíc na obtíž a odložili jej v souladu s nejlepší křesťanskou tradicí u vrat nejbližšího kostela. Tam neduživého chlapce sebral kostelník a odeslal jej spolu s dalšími nedochůdčaty a valníkem zeleniny do mětstkého sirotčince, kde Georik strávil prvních pět bolestných let života.

S ostatními dětmi si příliš nerozuměl a vzhledem ke své fysické nevýhodě se mu několikrát podařilo z konfliktu vyjít sice s čistým štítem, ale též s rozbitou hubou - pokud se mu vůbec podařilo vyjít, což rozhodně nebývalo pravidlem. Naivka by mohl tvrdit, že tak malé děti se přece nebijí na život a na smrt, ovšem to ještě nikdy neviděl, jaké doslova gladiátorské zápasy konají batolata v ústavních zařízeních.

Ale to poněkud odbočujeme.

Když se Georik zdárně dožil pěti let, zaujala jeho líbezná dětská tvářička představeného jistého kláštera, který zrovna vykonával v sirotčinci něco jako zdvořilostní návštěvu, slovo dalo slovo a po kodrcavé cestě mohl hoch konečně popatřit na svůj nový domov - poměrně velký klášter, navíc hned těsně vedle jednoho z velkých měst.

A tak po neplodných letech škorpení, ukrývání se ve sklepě a znuděného zírání do zdi započal náš hrdina studia, aby se stal mužem víry. Upřímně řečeno, víra mu byla ukradená, ale dostatek jídla, vlastní (a navíc čistá!) postel a každodenní mytí jej uvrhly do takové extase, že by nejeden ze starších mnichů ochotně přísahal, že ten kluk je určitě rozený náboženský fanatik. Georik navíc ještě ke všemu oplýval poměrně bystrou myslí a tak mohlo konečně započít něco, co by se odvážil nazývat relativně příjemnými dny. Velice brzy se naučil číst i psát a začal trávit většinu času v klášterní knihovně, která skýtala zvídavým očím mnohá rozptýlení. Když odfiltroval oficiální nudné (ne že by to někdy řekl nahlas) svazky plné uspávajících řečí o bohu, nacházela se sice v těžko přístupných, ale ne nemožných místech literatura mnohem zajímavějšího typu, ať už se jednalo o historii, filosofii, magii nebo prasárny. Pochopitelně, dost věcem nemohl vzhledem k věku, značně jednostrannému vzdělání a omezenému rozhledu rozumět, nicméně zejména díky prasáckým svazkům mu nejspíše jako prvnímu došlo, proč je starší bratři a ctihodný opat tak zálibně sledují při koupeli, proč zde není nouze o pohlazení a proč se občas někdo vrátí z doučování s něčím bílým na tváři.

Samozřejmě netrvalo dlouho a své poznatky si brzy mohl porovnat s praxí, abbé si jej mezi padesátkou umouněnců nevyhlédl jen tak pro nic za nic.

I nastal onen den, tedy spíše večer, den zasvěcení.

Opat si chlapce odvedl do cely, kde ho nejprve důkladně umyl (ano, všude) a pak mu přikázal zavřít oči, otevřít ústa a v duchu si odříkávat Otčenáš. Georik otevřel ústa, oči pouze přivřel a začal přemýšlet nad tím, co bude dál. Dle moudrých knih mohlo nastat pouze jediné a vyčtené zkušenosti měly zase jednou pravdu - velebníček svlékl kutnu, do růžových dětských úst strčil své nateklé pohlaví a jal se rytmicky pohybovat, hekat a volnou rukou osahávat křehké hubené tělo. Georik z vývoje situace zrovna nadšen nebyl, nicméně si během narážení žaludu do hrdla celkem slušně spočítal, že vzhledem k počtu chovanců naň řada pravděpodobně nebude vycházet každý večer a i kdyby ano, pořád to bude lepší, než sirotčinec a rozhodl se vytrvat, nekousat a nezvracet. První i druhé se mu jakž-takž dařilo a ovládnutí třetího sice stálo pár slziček, nicméně zdálo se, že zrovna ony zdárně urychlily celý proces.

Během chvilky mu do krčku mu vklouzlo cosi teplého, co instinktivně spolkl, načež ho opat se slovy, jaký je hodný a učenlivý chlapec, pohladil po hlavě, dal mu oplatku, přikázal chlapci se obléknout a vystrčil ho ze dveří.

Georik cucal oplatku, loudal se chodbou do společné ložnice a suma sumárum mu přišlo, že jestli má takto platit za poměrně pohodlný život, není to vůbec špatný obchod. A jednou možná i on svlékne mladšího bratra a něco mu někam strčí. S touto perspektivou se stočil na posteli a poklidně usnul.

Roky míjely, objem vědomostí narůstal jen o něco málo méně, než objem spolykaného spermatu a Georik rostl v mimořádně pohledného mladíčka. Bylo mu celých jedenáct let, když ho jemu již dobře známý opat zasvětil i do jiných způsobů, jak se zbavit té bílé lepkavé hmoty. Naštěstí nepatřil k mužům, které příroda obdařila údem zvícím beranidla, tedy Georik prožil své zasvěcení bez bolestivé zkušenosti lacerace. Slziček bylo nemálo, ale odměnu tentokráte tvořil celý stříbrňák! To už za bolavý zadek stojí, říkal si Georik, když se povaloval v teplé vaně s léčivým oleji, do které ho naložil dobromyslný opat. 
Chlapec si tak začal, k mírné nelibosti svých soudruhů ve společné ložnici, vyšlapávat cestu prvního opatova miláčka. Nejdřív mu náhlá odtažitost spolumníšků přišla líto, ale pak rozumně usoudil, že to jsou stejně jen v kutnách navlečení balíci a jemu nesahají ani po členky hubených nohou a plně se soustředil na své studijní i soukromé aktivity. 

A byly to blažené roky. Jak si Georik všiml, většině hochů začaly být s příchodem puberty doteky, natož snahy o hlubší kontakt, velice nepříjemné až odporné. U sebe zpozoroval pravý opak, což jej mírně vykolejilo. Na druhou stranu, v jeho situaci byla minoritní sexuální orientace daleko více positivem, než čímkoliv jiným. Opat byl z jeho vývoje takřka nadšen a jako dárek ke čtrnáctým narozeninám mu jeho doposud nazrzlé vlasy obarvil namodro. Georik se mohl zbláznit nadšením. Druhý dárek byl prosaičtější, avšak oboustranně uspokojující - poprvé si vyzkoušel, jaké to je být nahoře. Zalíbilo se mu to velice velmi. 

Zdálo se, že štěstí a snad i nějaké kariéře nestojí nic v cestě, když tu postihla Georika jedna z mnoha životních ran a jeho přítel, rádce a ochránce opat byl z blíže neurčených důvodů z kláštera odvolán a na jeho místo dosazen člověk mnohem méně něžných způsobů. Nastal prudký sestup po příčkách klášterní hiearchie; jako bývalý oblíbenec ex-představeného v klatbě se rázem stal terčem četných ústrků, posměšků a k jeho zděšení hlavně hračkou ve zvrhlých rukou nového abbého. A že to nebyly ruce nikterak laskavé, ba naopak se v nich až příliš často vyskytoval bič, či jiné, ještě důmyslnější nástroje k působení bolesti. 
Georika uvrhl vývoj situace do stavu takřka permanentní deprese. Že je převor odpudivý by ještě zkousl (a nezkousl), občasné zmermomocnění nasucho by s pomocí mastí taktéž přežil, avšak vystavování sadistickému terroru rozhodně snášet odmítal - ne že by se na jeho názor ten starý zvrácenec někdy zeptal. 

Z do té doby klidného a místy i veselého mladíka se stala jakási plačtivá zombie, která jedinou útěchu nacházela ve sklepě u sudů s mešním vínem či lihovinami a zejména v zahradě, kde jednou při oblíbené hře Zašiju se přede všemi a hlavně před tím prasákem zúročil dlouholetou četbu všeho, co nemělo ani tu nejmenší souvislost s náboženstvím. Zde totiž, v odlehlém koutě a nikým léta nepovšimuty, rostly jisté, velmi speciální houby. Georik se při jejich prvním spatřeném málem dal do tance, ovšem ovládl se a raději jich pár sesbíral a okamžitě zkonsumoval. Nemýlil se, tohle byl jeho lístek do ráje, nebo minimálně lístek z pekla. Od tohoto památného momentu snášel svůj trpký úděl o něco lépe a nikdy nikam nevycházel bez sáčku se svými jednonohými přítelkyněmi. 

Po čase se okamžiky jeho plné střízlivosti daly spočítat na ruce nešikovného dřevorubce a Georik po většinu bdělé doby víc povlával, než chodil nebo seděl. Jeho další proměna pochopitelně neušla okolí, ovšem i při své takřka permanentní zfetovanosti dokázal být příčetný a úskočný tak, aby na jeho výlety nikdo nepřišel a klášterem se brzy rozšířila pověst, že to nemá zkrátka v hlavě úplně v pořádku. Ne že by Georik někdy dal na mínění okolí, ale v jednom z jasnějších momentů si palčivě uvědomil, že by s takovou mohl taky skončit v jednom z hrozivých domů šílenství, na lodi bláznů nebo na hranici. A ten obscénní sadista, který se tu vydává za probošta, by si jeho výslech jistě užil po všech stránkách. 

Od toho okamžiku začal pečlivě plánovat svůj útěk. Nasušil si vydatnou zásobu hub, v klášterní jídelně stopil misku a v jeden večer, kdy se představení odebrali na sídlo místního šlechtice ku slavnosti, půlka jeho spolumnichů proháněla ženské v nevěstinci a druhá půle vypíjela sudy ve sklepě, se ukryl na vůz mezi koše s ovocem z klášterní zahrady, aby tam prožil nepohodlnou noc a ráno byl odvezen neznámo kam, rozhodně však co nejdál.

Ještě několikrát si vyzkoušel roli černého pasažéra, když konečně uznal za vhodné z jedné bryčky polehoučku vystoupit a dát se na tvrdou a osamělou dráhu žebravého mnicha. 
Po výstupu chvíli zadumaně hleděl střídavě na rozbahněnou cestu a na své nohy, na nichž se skvěly kristusky. Jako doplněk image působily báječně; jako obuv už výrazně hůř. Všechno lepší nežli bič! dodal si v duchu odvahy a vykročil pravou nohou do bláta.

Hra - Můj bůh je lepší než tvůj bůh!

„Můj bůh je lepší než tvůj bůh!“

Výše uvedené tvrzení můžete 100% prokázat pouze v této hře!

Co to je?

Veselá argumentačně-terroristická (a převelmi DIY) hra pro dva a více hráčů.

Co k tomu potřebuji?

Hráči si rozeberou různé „bohy“ - je celkem jedno, jestli to bude Cthulhu, Loki, Buddha, nekrofilie, komunismus, Velké špagetové monstrum, Eris...fantasii v určování obhajované mocnosti se meze nekladou.

Poté jim vybudují svatyně, města (či klidně celé státy) – je celkem jedno, jestli jen napíší názvy jednotlivých míst a popíšou je slovy, nakreslí si herní plán nebo si dokonce nějaké město postaví – vše záleží na hráčích a na tom, kolik energie a času se jim chce do hraní vkládat, ale domnívám se, že minimálně s nakreslenými plány a pár doplňky je hra zábavnější – přece jen, pokud je do tvorby vlastního světa vloženo více vlastní energie, také na něm bude člověku více záležet a do hry se lépe ponoří.

Další důležitá věc jsou karty – opět, vytváří si je hráči sami a je jedno, jestli to budou obyčejné kousky papíru s nápisy, nebo se zvolí nějaké propracovanější výtvarné řešení. Na karty se napíšou (a případně i nakreslí) nejrůznější akce, dle libovůle toho kterého hráče. Tedy se zde může nacházet od Možnost spáchat terroristický útok při kterém zahyne (hoď kostkou a výsledné číslo násob stem) lidí, Z nebe padá mana, Bůh je mrtvý! po Apokalypsa!, Narození nového Mesiáše, Z nebe prší měna, Krupobití (hoď mincí pro tvé město/město protihráče) atd.

Počet karet není nijak omezen a je dobré mít od každé karty alespoň dva kusy.

Taktéž je třeba mít kostku a minci – ať už pro případ nerozhodných situací či pro větší zakomponování prvku náhody.

Jak se to hraje, má to nějaká pravidla?

Pár se jich najde.

Hráči si tedy vyberou boha, vytvoří (či jen popíší) svá města a vyberou který z nich hru zahájí. První hráč začéná popisovat výhody a dobré stránky svého boha, vychválí ho až do nebes (pekel) a nakonec prohlásí, že je jistě lepší než bůh druhého hráče. Načež druhý hráč udělá přesně totéž (další případně také a pak se jede dokola) a oba (všichni) pokračují, dokud jeden z hráčů neuzná argumenty protistrany a nepřestoupí na její víru.

Protože debaty jsou sice zábavné, ale je třeba i nějaké akce, tahají hráči v každém kole též jednu kartu a dle toho, co je na ní napsáno, se zařídí. S užitím karty se dá i počkat, není nutné všechnu manu, munici ani jaderné hlavice vystřílet hned.

Použitá karta se vrací dospod balíčku.

Jak vyhrát?

Mít kvalitní argumenty – a zároveň umět uznat kvalitu argumentů protistrany. Také je možné soupeře vyhladit (přijde na to, co si na ty karty napíšete), ale to není ani tak vítězství, jako spíš převálcování – a zde je přece jen hlavní debata, mana, bomby a letadla narážející do věžáků jsou jen drobným zpestřením.

Pekelný fastfood

Bylo 5:50 normovaného všepekelného času (NVČ). V malém parčíku před doposud zavřeným stánkem rychlého občerstvení stála démonka s otráveným výrazem a kouřila doutník. Přes obláčky kouře znechuceně sledovala stánek, oprýskanou železnou boudu na kolečkách, dovlečenou sem snad odněkud z povrchu Země a pochopitelně poněkud upravenou, aby zvládala náročné podnebí (nebo spíše podzemí?).

Dokouřila doutník, s dlouhým pozvdechem jej zašlápla pravým kopytem a jala se otevírat provoz. Rolety vylétly nahoru a odhalily žalostně malý zakouřený prostor, přecpaný různými přístroji na expresní přípravu pokrmů. Před stánek vyvlekla kovovou ceduli a začala tlustou černou křídou psát na jasně rudou tabuli nabídku. Pro dnešek byla následující:

JÍDLO:

Nekřtěňátko v housce 50,- !POZOR! Dnes speciální sleva na siamská dvojčata – pouze 90,- ! extra pálivý kečup je u obou typů poživatiny v ceně

Bulvy ve vlastním sklivci, připálené hranolky, ďábelský kečup 35,-

Smažené elfí uši se zeleninou v sojové omáčce, veleslizké nudle 65,-

Explosivní švábi v cukru a wasabi 20,-

Rakvička a věneček 45,-

PITÍ:

Horká láva s chilli 10,-

Horká káva s lávou a chilli 15,-

Znesvěcená voda 17,-

Výčepní lihovina 22,-

Zahleděla se na své dílo a v duchu se jí rozběhl proud zuřivých úvah.

To je naprosto úžasný. Další den strávený servírováním hnusných blivajzů neméně hnusným debilům. Kdyby alespoň vedle nestála ta stavba nového Parku mučení bez oddechu dr. Heitera a nelezli mi sem ti zatracení poddémoni, kteří tam tahají šutry. Ještě pár dní budu poslouchat jejich mečivé hlasy a stupidní narážky se sexuálním podtextem a nakrájím je mezi elfí uši, fakt, že jo.

Rozčileně kopla do na zemi se povalující dětské lebky a odkráčela zkontrolovat zásoby a připravit se na první zákazníky.

Přesně v 6:00 NVČ se rozhoukaly sirény, rozezněly zvonce, někde zdáli byl dokonce slyšet křik propékaného muezzina. Peklo volalo své zplozence do práce. Otevíraly se dveře fabrik, úřadů i škol a doposud prázdné ulice se zaplnily hordami spěchajících démonů, ďáblů i všech možných jiných zde žijících bytostí.

Démonka taktéž otevřela a už prvním zákazníkům servírovala potravu a hlavní pekelný životabudič, horkou lávu s chilli. Vztekle střílela pohledem po skupince démonů v oblecích, kteří se dohadovali, co si vyberou a zírali na ni s nemístnými úsměvy.

Naservírovala jim tucet nekřtěňátek i horkou lávu, opanovala touhu plivnout tomu nejsamolibějšímu při placení síru mezi oči a v duchu pokračovala ve své ranní litanii, jako ostatně každý den.

Kreténi! Napomádovaný hovada! A největší kretén je Lucifer. Vážně bych ráda věděla, co ho to před rokem posedlo, když se najednou vzbudil a udělal projev o novém a lepším přístupu k práci v Pekle a rozhodl se, že kromě úplných mamlasů si všichni ostatní své místo vylosují a stráví na něm pět let! A to ještě abych se další roky klepala, jestli z pěti nebude deset, sto, nebo věčnost, protože blb Lucifer si přečte dalšího pozemského pologramotného pseudofilosofa a rozhodne se organisovaně vylepšovat systém. Kdyby raději četl Maa! Ten se tu včera nad patým panákem zasnil a povídal: „Lid se může osvobodit pouze zdola, shora je možné jej jenom ujařmit.“ No jo, tohle by ovšem ohrožovalo posici našeho milého samovládce, takže pokud to čte, samozřejmě o tom decentně mlčí. Ach jo. Jako by to zde teď fungovalo líp než předtím...ani omylem.

Ke stánku se mezitím přihrnula další další hromada nelidí. Démonka nestačila vydávat potravu i nápoje a nestačila ani pořádně přemýšlet. V mysli jí jen neustále problikávalo slůvko KURVA! občas doplněné o spřátelené Do píči práce!

Konečně po dvou hodinách opadl příboj zákazníků, neb v 8:00 NVČ začínala svůj provoz drtivá většina továrem, firem i institucí. Ulice se vyprázdnily a démonka s dlouhým úlevným povzdechem vytáhla zezadu z boudy ohavnou skládací židli, nalila si kávu s lávou a dvojitou dávku chilli a po zralé úvaze doplnila směs o dva panáky lihoviny. Usadila se, zapálila další doutník a hlavou jí opět začaly běžet podrážděné úvahy.

Krucinál, muselo na mě vyjít zrovna tohle?! Asi tu existují i horší práce, ale moc je nedovedu představit. Den co den vstávat jak ten nejposlednější podďáblík v pět a do večera stát v hnusné, začouzené škatuli, prodávat žrádlo dementům a ještě se u toho snažit je nezavraždit. Jako vážně nedík, Lucifere. Do psí kundy, a to mám doktorát ze zlých věd, kandidaturu z věd útrpných a ještě jsem při stáži na Zemi vystudovala jadernou fysiku...a trčím v hladovém okně jak absolvent zvláštní školy.

Hrábla kopytem a narazila na další dětskou lebku. S rozmyslem nohu zvedla a kulovitý předmět se rázem rozletěl na hromady střepů. Většina rychloobčerstvoven prodávala nekřtěňátka vykostěná, ale jí se zamlouvaly právě ty kousky, které si tu mohla úlevně rozdupat. Nehledě na to, že se občas některý ze zákazníků kostí přidusil či rovnou udusil, což ji naplňovalo přinejmenším pocitem tiché radosti a zadostiučinění.

Opět se rozkvílely sirény. Koukla na hodiny ve tvaru kotle a tiše zaklela. Blížilo se poledne, což opět znamenalo příliv kokotů.

Zastrčila dovnitř židli, odhodila nedopalek doutníku a pomalu se duševně připravovala na demoversi apokalypsy.

Snad na vteřinu přesně s úderem dvanácté se ven opět vyhrnuly masy a jaly se lovit si oběd. Démonce nestačily obě ruce a teskně si vzpomněla na svou známou s chapadly místo vlasů, které při práci v restauraci občas nestačila ani ta chapadla.

Přání střídalo přání a kolem druhé hodiny už toho měla víc, než dost. Naštěstí přesně to byl moment, kdy pekelné venkovní prostory opět osiřely, neb se všichni vrátili k pilné pracovní činnosti (nebo minimálně k jejímu předstírání).

Naštěstí se tu výjimečně nepoflakovali ani dělníci ze stavby, dnes sem s nimi totiž přišel i předák a hlavně jeho manželka, neskutečná stvůra, která jí ze všeho nejvíc připomínala Jabu Hutta z pozemských scifi filmů. Jaba Hutt do sebe naházela jídla za celý závod, nevraživě si prohlédla esteticky hodnotnou obsluhu a hromovým hlasem zavelela k odchodu. Předák byl zřejmě zvyklý s ní nepolemisovat, neb se po zahřmění postavil do pozoru a hnal dělníky svinským krokem zpět.

Jaba Hutt se při pohledu na svého vycvičeného psíka zatvářila nadmíru spokojeně a dokonce se usmála, což jejího manžela nejspíš vyděsilo, neb začal rozkazy štěkat ještě frenetičtěji a nutil otupělé kopáče a zedníky takřka ke cvalu. Jaba Hutt se nepřestávala usmívat a pomalu se kolébala za nimi.

Majitelka stánku opět osiřela a dělalo jí to vskutku radost.

Znovu se usadila na židli, nalila si horkou lávu, vyčerpaně žvýkala rakvičku s věnečkem a mozkem jí pozvolna proudily jásavě barevné obrazy bombových schémat.

Rozhovor se šéfem sítě koncentračních táborů

U stolu seděli dva muži.

Jeden byl vysoký, až groteskně vyhublý, v perfektně padnoucím černém obleku i brýlích, na rukou se mu blyštěly kožené rukavice ve stejné barvě. Bílé vlasy měl uhlazeny z čela a vzadu spoutány mimořádně elegantní sponou do krátkého vrkoče, pod bradou se na košili, jež si bělostí nezadala s vlasy, vlnila krátká vázanka v jeho (zřejmě oblíbené) černé barvě. Distingovaně upíjel vodu z vysoké sklenice a s blahosklonným úsměvem hleděl na osobu na protější straně stolu. Popravdě, hleděl naň asi tak, jak se člověk běžně dívá na švába, kterého právě rozšlápl – jeho výraz by se dal nejlépe popsat jako kombinace mírného pobavení a středního odporu.

Jeho protějšek vypadal, že si je toho vědom. Potil se, ošíval a nervosně pomžikával. Na jistotě mu nedodával ani fakt, že byl na rozdíl od mondénního pána naproti oděn v obleku, jenž mu byl místy poněkud malý. Břicho se mu přelévalo přes utažený opasek příliš těsných kalhot a neustále si shrnoval rukávy naopak příliš velkého saka.

Kolem vrčely kamery a houpaly se mikrofony, technici pobíhali z jedné strany místnosti na druhou a neurotická asistentka šéfa vysílání na firemním WC právě podruhé pohlédla na svůj oběd.

Rozsvítila se světla.

Nervosní muž si odkašlal.

„Pane Lagerfelde, právě začínáme.“

Blahosklonný jen pokýval hlavou a zářivě se usmál.

Mužík si opět odkašlal, otočil se do největší kamery a spustil.

„Vážení diváci, vítám vás u mimořádného vysílání našeho pořadu Úspěšní, bohatí, krásní a nenávidění. Dnešním vzácným hostem je muž, který vám každého čtvrt roku servíruje komplexy v tom nejluxusnějším balení – šéf sítě koncentračních táborů, pan Lagerfeld.“

Kamera najela na Lagerfeldův samolibý obličej.

Moderátor pokračoval.

„Pane Lagerfelde, můžete nám pro začátek říci něco o sobě? Vaše dětství, dospívání, proč jste si zvolil tak ohavné povolání, historii vašeho pseudonymu...?“

Lagerfeld opět upil vody a natočil se ke kameře tak, aby jej zabírala bezpečně z toho nejnarcističtějšího úhlu.

„Mé dětství ani dospívání není ničím zajímavé pro nikoho jiného než pro mne a moje umělecká značka vznikla z čisté potřeby po úderném jméně v mém – jak vy říkáte ohavném – povolání. Mimochodem, již jen prostý fakt, že jste pro jeho přiblížení zvolil toto slovo báječně dokresluje váš naprosto mizerný smysl pro estetiku.“

Sjel pohledem na moderátorovy vypouklé abdominální partie, jízlivě se ušklíbl a pokračoval.

„Ostatně, vaše povolání považuji za ještě mnohem nemorálnější než mé. Co vás vedlo k tomu stát se oddaným poskokem státní televise?“

Moderátor zalapal po dechu.

„Nebavíme se teď o mně!“

„Nebavíme, pravda, asi bychom se unudili k smrti. Na střední jste jako uhrovitý mladík vedl školní noviny čistě z důvodu, abyste měl kde uveřejňovat výtrysky své pubertální nesoudnosti a když jste se rozhodoval, co dělat dál, bylo studium žurnalistiky jasnou volbou. Momentálně vlastníte dům za městem, kterému čouhá hypotéka z komína, dvě rozjívené děti, obtloustlou unavenou manželku, která se po studiu psychologie a dvou těhotenstvích zhlédla v esoterických naukách, po večerech s podobně postiženými přítelkyněmi hledá vnitřní bohyni a sex máte pouze tehdy, když vás dovleče na tantrický kurs. A váš dokonale udržovaný anglický trávník likviduje páchnoucí labrador. Ano, to by opravdu nebylo příliš interesantní povídání, že?“

Lagerfeld opět věnoval kamerám odlesk svého třpytivého chrupu a vyčkávavě hleděl na moderátora, který během jeho monologu úspěšně měnil barvy v rudofialovém spektru.

„Tohle nemusím poslouchat!“

„Ale musíte, vás za to platí. Já jsem tu host.“

Moderátor chvíli zuřivě třeštil oči, leč přesně tím směrem, kam je upřel, se nacházel šéf vysílání a dával mu gestikulací dosti jasně najevo, že pokračovat se bude, kdyby měl pro to někoho zastřelit.

Moderátor trudně vzpomněl na hypotéku (jak to ten chlap sakra může tak přesně vědět?!) a chvíli se rozdýchával k položení další otázky.

„Takže...kde jsme to skončili...než jste mě začal bezdůvodně napadat. Ach, už vím, vaše práce. Proč jste si vybral zrovna vedení koncentračních táborů? Nepřipadá vám to nelidské?“

Lagerfeld se na něj zahleděl se směsicí lítosti a opovržení.

„Samozřejmě, že je to nelidské. Musí být. Jen tak je totiž možno dosáhnout dokonalosti. Vy nejen že nemáte sebemenší špetku smyslu pro estetiku, vy dokonce nejste schopen ani elementárního vnímání krásy. Pokusím se vám tedy co nejjednodušeji vysvělit svou ideu, leč pochybuji, že vám to k něčemu bude, jste ztracený případ.“

Moderátor pro změnu zmodral.

„Tedy – když se podívate na můj podnik, díváte se prismatem předpojatého člověka. Vidíte jen smrt a utrpení. Když pominu, že smrt a utrpení jsou všude kolem nás, jen dovedněji skryty (často právě pod četnými polštáři tuku), vaše poloslepé oči se zkrátka zarazí pouze na vnějšku a nejsou schopny dosáhnout hloub. Pod tím vším je totiž skryta ta pravá síla, pravá krása – dokonalost. To je má múza, moje láska, můj bůh, jediná entita, které sloužím.

Ano, vyhladovuji lidi k smrti, však nečiním tak z nějaké pomýlené touhy očistit svět od nižších ras, jak to dělal ten směšný, leč dobře oblečený pán (Hugo opravdu uměl ušít krásné uniformy, škoda, že se za to pak tolik styděl), k němuž jste se mne jistě chystal za chvíli přirovnat. Já je chci povznést na vyšší úroveň, zbavit balastu, dát jim na krátkou chvíli pocítit alespoň dotek dokonalosti. Činím tak způsobem možná pro mnohé pochybným a zavrženíhodným, ovšem nemám sebemenší problém si za ním stát.

Likviduji lidi a dělám to dokonale. Dělám to poeticky. Ano, to je to správné slovo – poetika. Poetika vyhlazování. Dokonale pracující mašinérie na zabíjení – cožpak to není přímo básnický obrat? Vše je krásně účelné, fungující! Nic nepřebývá, nic nechybí, vše je přesné, kola se točí a zapadají na ta správná místa a každá část své místo zná.

Viděl jste někdy plynovou komoru při práci? Skupina vejde a za chvíli se již z komína vesele kouří a v zimě je takříkajíc stále čím sypat náledí. Recyklace!“

Lagerfeld se zasmál.

„Já jsem dokonce i dokonale ekologický! Absolutní recyklace. Z tuku kosmetika (a nemusím vám zajisté říkat, jaké obraty má kosmetický koncern, za kterým stojím), z vlasů ty nejjemnější náplně do polštářů, z těl popel, z popele posyp a dokonce i šperky. Nic nepřijde nazmar. Musím vám říci, jak jsem se tu poslouchal, že jsem sám se sebou mimořádně spokojen.“

Moderátor během jeho monologu otevíral naprázdno ústa a sípal. Konečně se mu podařilo najít ztracený hlas.

„Lagerfelde...vy jste...vy jste...lidská zrůda!“

Káravé pozdvižení prstu v lesklé rukavici.

„Vy máte ještě ke všemu problém se sémantikou! Ujasněte si laskavě, jestli jsem tedy nelidský nebo lidská zrůda. Z logiky z obou pojmů vyplývá, že obojím být nemohu.“

Moderátor vypadal, že se každou chvíli rozpláče.

„Ale...jestli vám jde tedy o tohle...proč ty nebohé lidi nutíte ještě ke všemu pracovat ve vašich továrnách? Proč předvádějí vaše oblečení? Vždyť je to odporné!“

Zkormoucený povzdech.

„Vy se těch předsudků vskutku nikdy nezbavíte. Kolik si myslíte, že mne celá tahle služba nádherné mocnosti dokonalosti stojí? Musejí si na sebe vydělat, tedy pracují, dokud nepadnou a nejsou zrecyklováni. Nehledě na to, že konkrétně spousta mladých dívek i chlapců za mnou přichází zcela dobrovolně, s touhou stát se hvězdou mých proslulých přehlídek. Svět je žalostně nedokonalý; proto miluje dokonalost a chce se jí podobat, chce si na ni sáhnout, chce na ní vykonat soulož a to i za cenu smrti. To přece není tak těžké pochopit.“

Moderátor pracoval k infarktu.

„Vy ty lidi ničíte! Nejen v těch vašich hnusných táborech, vy je ničíte všude! Protlačil jste do médií vaše zvrácené pojetí krásy, tu vaši takzvanou dokonalost, která není ničím jiným, než šklebící se umrlčí lebkou! Není vám ze sebe špatně?“

Truchlivý pohled.

„Momentálně mi špatně spíš z vás, když už se musíte ptát. Lidé můj ideál milují. Jen se zeptejte své kulaté paní, jestli by nedala ty vaše dva bastardy, labradora, vás i sošku své měsíční bohyně za to, aby mohla být hvězdou mé show. Možná vám zalže, ale hluboko ve svém tukem obaleném srdci si bude myslet přesně to, co jsem teď řekl.“

Šéf vysílání v pozadí kamer signalisoval, že zbývá poslední minuta.

Moderátor vyčerpaně a zcela bezvýrazně zamžoural do kamery.

„Náš pořad se chýlí ke konci. Já děkuji panu Lagerfeldovi za...podnětný rozhovor a těším se na shledanou s diváky zase za týden. Pane Lagerfelde, chcete ještě něco dodat?“

Široký úsměv.

„Pokud někoho z diváků zaujala má mise za krásnější a dokonalejší svět, po skončení pořadu budou odvysílány kontaktní údaje, kde si mohou dohodnout prohlídku a poté nástup do některého z mých zařízení. Míst máme mnoho a věřte, nového materiálu je stále třeba. Přeji všem krásný den.“

Světla zhasla.

Lagerfeld vstal, nonšalantně se rozloučil se štábem, do místnosti vešla jeho eskorta – dvě neuvěřitelně vyzáblé dívky a dva uvěřitelně vychrtlí chlapci v překrásných stejnokrojích – a on, uprostřed svých věrných, hrdě odkráčel.

Přesně zesynchronisované kroky doznívaly do zvuků moderátorova tichého úpění. Lehl si na stůl a vzlykal.

Šéf vysílání k němu opatrně přistoupil. Moderátor zvedl hlavu a zaštkal.

„Já končím! Na tohle nemám, koho sem přitáhneš příště? Belgického pedofila? Toho rakouského úchyla, který udělal šest dětí vlastní dceři? Sadistického sériového vraha?! Já se na tomhle už odmítám podílet!“

Pleskly dvě hlučné facky, až moderátor vzal hlavou o stůl. Do rytmu kapek krve z rozbitého nosu se mísila rozhodná slova šéfa vysílání.

„Za prvé, na tomhle postu jsi, ty podřadný blbečku, jen proto, že moje žena a tvoje žena jsou nejlepší kamarádky už od školky a ani tvé výstupy mi nestojí za peklo, které by mne čekalo doma, kdybych tě vyrazil. Za druhé, měli jsme větší sledovanost než pohřeb hokejistů a to vůbec nemluvím o výdělku z reklam. Za třetí, asi tě budu fackovat častěji, neboť tvé nápady na další hosty byly vynikající!“

Rozhlédl se po studiu.

„Kde je asistentka?! Ať už sakra vypadne od té mísy a zapíše si je!“

Jeden z kameramanů s k němu s obavou v očích pomalu přišel.

„No...víte...ona už od té mísy vypadla dávno. Když odcházel Lagerfeld, nalepila se na něj a tak žadonila, ať ji rovnou vezme s sebou, že jí vyhověl.“

Šéf vysílání se rozzářil a radostně křičel.

„Výborně! Výtečně! Znamenitě! Skvěle! Doufám, že ta bulimická kráva neumře dřív, než stihne aspoň jednu přehlídku. Asistentek se dá sehnat plno, ale mít na té jeho proslulé show někoho, kdo přišel od nás...to bude mediální žranice!“

Moderátor teskně vyl a žalostně pozoroval červenou stopu táhnoucí se od jeho nosu přes půl stolu.

Herní recense - Jade Empire Special Edition (2007)

zdroj: wikipedia.org

Pro mytologie oblastí Dálného východu mám celoživotně slabost – svět, ve kterém se prohánějí devítiocasí liščí démoni, duch může dostat do hlavy větví, upíři skáčou sounož a nákazu šíří zabodnutím hnilobně zelených nehtů si snad nelze neoblíbit. Je mi tedy záhadou, proč jsem si na Jade Empire vzpomněla až pět let po vydání, ale nešť, lepší pozdě než nikdy.

Hru má na svědomí Bioware, dříve uznávaná RPG modla (skvělá série Baldur's Gate a výtečné dva díly Knights of the Old Republic), v současnosti jsou komentáře k jejich produktům spíše rozpačité – jak Mass Effectu, tak Dragon Age se již nedostává tak jednoznačně kladného přijetí jako starším sourozencům. Neposoudím, zda jsou rozpaky oprávněně, neb tyto tituly jsem doposud nehrála, jen mohu podotknout, že již první díl Neverwinter Nights (včetně datadisků) není žádný zázrak.

Ale zpět k Nefritovému císařství.

Už při instalaci mne poněkud rozladil fakt, že snad většina z oněch 8 GB místa na disku, které hra schramstne, dle výpisu instalovaných částí pravděpodobně padá na nerůznější videa (hra samotná nezůstala mému rozladění nic dlužna a množstvím cutscén, animací. či videí mi mírně lezla na nervy). Též mne dojala její neschopnost správně detekovat versi DirectX a po umístění „aktualisace“ z disku se vůbec odmítla spustit. Stránky Waffen MS však projednou vše vyřešily a třetí přepsání Directů úplně stejnými Directy naštěstí vedly ke konečnému nikolivěk řešení, nýbrž úspěchu a bylo možno započít hru.

******** NÁSLEDUJÍCÍ TEXT OBSAHUJE SPOILERY ********

Jak bývá v čínských příbězích zvykem, na počátku se člověk nachází v malé vesnici ve škole bojových umění mistra Li a hned má možnost cítit se důležitě, neb je nejlepší student (a zanedlouho se také dozví, že dokonce třímá ve svých rukou osud celého světa). Dle zákonů pravděpodobnosti je posléze škola i s vesničkou vypálena, přátelé zabiti, mistr (který není tím, čím by se zdál být a ne, není ani sova) unesen a hrdina se vydává záchrannou a pomstychtivou misi v jednom.

Děj tedy nevyniká přílišnou originalitou, vzhledem k settingu mi konkrétně tohle nijak nevadilo. Horší je, že vzdor 3D nevyniká ani plastičností – ať už postav, úkolů či voleb. Vše je jaksi ploché a to platí zejména o společnících. Opět, nevadila by mi jejich zřejmá šablonovitost - princezna unikající z paláce v přestrojení, trpaslík, errm, pardon, jednoduchý bijec se sekerami, bývalý nástroj útlaku obtížený vinou, duchovní svět vidoucí kamarádka z dětství či zloděj-gentleman s mrtvou rodinou za zády i v srdci nejsou samy o sobě nic zas tak špatného, jenže to by jejich šablona nesměla být zoufale placatá a dialogy mělké. Jediný ze spolubojovníků, kdo mi přišel skutečně zajímavý, byla malá mrtvá holčička obsahující nejprve jednoho démona, posléze démony dva a nakonec zas jen jednoho...ano ano, jeden je „světlo“ a druhý „temnota“ – nepřekvapivé, ovšem milé.

Úkoly jsou na tom přece jen lépe – sice se často omezují na proslulé „jdi a přines“ či „jdi a vymlať“, nicméně občas se mezi nimi objeví výjimka. Asi nejvíce mě potěšil záskok v divadelní hře a argumentační souboj se Sirem Roderickem, také nutnost proniknout mezi inkvisitory díky různým možnostem vyřešení nebyla špatná.

Samotný Lotosový květ mne ovšem vzápětí dost zklamal a tím se dostávám k tomu, co mě na Jade Empire rozčilovalo asi nejvíce – přílišná přímočarost, nutící hráče jen k jednomu řešení toho kterého questu. Příklad za všechny je zrovna Lotosový květ – chtěla jsem nefritovému golemovi dát úlomek duše otroka a ne toho šílence z posledního patra kobek a postupovat při infiltraci poněkud...jemněji apromyšleněji. Smůla, mazej do třetího patra, zneschopni golema a pak koukej soubojovat, krytí prozrazeno, hra si zkrátka jede na jediné trase a nedovolí hráči uhnout ani o píď.

Podobně nepříjemně překvapily i cesty otevřené dlaně a sevřené pěsti. Osoba vládnoucí sevřenou pěstí je hrubiánský vrah, osoba s otevřenou dlaní zase dobromyslný strýček Všezařídilaniczatonechtěl. Nehledě na fakt, že k nějakým závažnějším volbám se člověk dostane až téměř před koncem hry – když pominu souboj démonů o tělo holčičky, tak k něčemu skutečně rozhodujícímu dojde až v klášteře při situacích Ruka smrti a spoutání společníků ano/ne a zabití/ovládnutí Vodní dračice ano/ne.

Na jednu stranu by to bylo logické – čím je děj závažnější a jde v něm o víc, tím spíš dochází i těžším dilematům, jenže u Jade Empire dilemata neeskalují od menších k větším, ona jen dlouho nejsou vůbec žádná.

V úplném závěru jsem byla naopak takřka nadšena jedním ze způsobů zakončení – ať už ten „dobrý“ nebo „zlý“ nejsou nijak zvlášť interesantní, ovšem ten třetí byl vyloženě rozkošný. Hero and The Glorious Strategist je skvělá odpověď na všechno – ostatně aby taky ne, když není třeba otázek. Úplně na mě v tu chvíli zafoukal svěží severokorejský vánek.

Další výtka patří lokacím – ne že by byly ošklivé, naopak, takové liščí nebe bylo ňuňu, ostatně celá grafika Jade Empire je oku lahodící, jen jich bylo zatraceně málo. Alespoň u hlavního města jsem naivně doufala, že bude alespoň budit zdání jakési rozhlehlosti (proč jsem si jen kdysi stěžovala na velikost města Baldur's Gate, co bych za ni nyní dala), když je to samotné srdce monumentální říše...opět smůla. K tomu se váže další věc – hra je strašlivě krátká. Což při její jednoduchosti a povrchnosti asi není úplně špatné, alespoň nemá šanci začít nudit nebo štvát, leč těch 10-15 hodin čistého času (splněny téměř všechny úkoly kromě těch, které jsem plnit nechtěla a prolezeno vše, co se prolézt dalo) mi přijde hodně málo.

Dobrá, hrát to na jinou obtížnost než nejnižší by mi asi délku natáhlo opakováním bojů, ovšem to není zrovna způsob natažení délky dohrání, který by se mi zamlouval.

A když už jsem u těch soubojů – bojové styly jsou rozmanité, na různé nepřátele se musí používat různé věci, takže člověk nestráví celou hru tím, že všechny jen kope a hlavně nejsou příliš těžké (na nejnižší obtížnost určitě ne), což je, upřímně řečeno, při jejich četnosti asi ta hlavní věc, která mě zajímá.

Navzdory všem výše zmiňovaným výtkám musím říci, že hra jistou pohádkovou atmosféru má, hraní Jade Empire mne velice bavilo a hodiny, které jsem s ním strávila, nepovažuji za ztracené a též, až na občasné divné ustřelení kamery a za celou dobu hraní asi dva pády, neoplývá technickými nesrovnalostmi (nebo se u mě minimálně neprojevily). Jen jsem asi od dílka, které se odehrává v mnou oblíbeném prostředí a jež má na svědomí firma, od níž jsem měla v rukou většinou samé kvalitní kousky, něco lepšího a pravděpodobně i hlubšího.

Odkazy:

Profil na Databázi her

Jade Empire Wiki